Toko Telo: hudební trojhvězdí z Madagaskaru

Toko Telo
Toko Telo

Chcete se povozit na ostrově? Zatancovat si s mrtvolou? Koupit si vejce o průměru třiatřicet centimetrů nebo omrknout ďábelskou žábu co kdysi žrala dinosaury? Navštivte Madagaskar, údajnou „laboratoř bohů“, to protože se na čtvrtém největším ostrově světa pořádně vyřádili: málem všechno, co tu žije a roste, nikde jinde na této planetě nenajdete. Srovnání nesnese ani tamní hudba: naprosto unikátní pelmel afrických, arabských, indonéských, evropských a malagašských kultur.

Tři ostrovní hudební hvězdy – zpěvačka Monika Njava, akordeonista Régis Gizavo a kytarista D‘Garyho – vedle hráčského a vokálního mistrovství, o kterém už dávno ví celý svět, nabízejí na albu Toy Raha Toy převážně bezhlavě taneční hudbu, skladbou od skladby ale zároveň nenápadně vzdělávají z historie Madagaskaru a vypichují do popředí nejpalčivější problémy ostrova, vzdalujícího rychlostí dvou centimetrů za rok ad africké pevniny. Monika Njava, zakladatelka skvělé skupiny Njava a členka Deep Forest, zpívá o narůstající chudobě, korupci a nenávratném ničení přírody.

Pověst praví, že údajně samou rychlostí svítící prsty hrajícího Regise Gizava snesou srovnání s těmi nejbarevnějšími ohňostroji. Zanedlouho šedesátiletý černý tlouštík z ostrova načas odešel – dlouho žil ve Francii – tamní jedinečnou, stylově rozmanitou a překvapivou hudbu má ovšem v krvi a je schopný vás s ní rozsekat na kousky: sám nebo kdysi s Manu Dibango, Geoffrey Oryemou, Cesarii Evora nebo se sborem Mahotella Queens. Léta strašil evropské posluchače také v řadách korsické kapely I Muvrini a když se teď poprvé připojil ke krajanům, užívá si to v míře nebývalé.

O kytaristovi N‘Garym jdou fámy od chvíle, kdy v 90. letech na ostrově natáčela dvojice amerických producentů David Lindley a Henry Kaiser. „On je kytarové monstrum, nevěřil jsem vlastním uším,“ poznamenal Lindley, sám skvostný kytarista, co pracoval pro Boba Dylana nebo Bruce Springsteena. Hudební publicita Petr Dorůžka se pak o D‘Garym nerozpakoval napsat: „Ve srovnání se západními kytaristy nepůsobí, jako kdyby přišel z nějaké pozemské kultury, ale z Marsu.“

A teď si ho představte v trojici s Monikou a Regisem. No, nemusíte, stačí poslouchat hudbu vycházející z mnoha ostrovních stylů.

Beko je ceremoniální hudba pralesního národa Mikea, s podivuhodnou návazností na Afriku: profesionální pohřební zpěváci během obřadu beko připomínají západoafrické grioty; historii mají také v malíčku. Doprovázejí se sice na citeru valiha a bubny, ovšem pohřební polyfonní písně beko jsou výhradně ve formě a capella a tak není divu, že když je svět poprvé uslyšel, zařadil je poblíž nejranějšího amerického blues a syrovým černošským spirituálům. Energický taneční styl tsapiky můžete slyšet na nejrůznějších oslavách, nejvíc si ho ale oblíbili tanečníci s mrtvolami; myšleno naprosto vážně

Když vám u horského národa Merinů sdělí, že nastal čas pokecat s mrtvými a převlíknout je do čistého, ničemu se nedivte. A na druhý den ráno, až mrtvolu vytáhnou z nádherně vyzdobené hrobky a odnesou domů, aby ji vedle přestrojení do nového sdělili, o co zatím přišla, zůstaňte v klidu.

Rituální exhumace famadihana (obracení kostí) má na Madagaskaru pradávnou tradici, vycházející z enormní úcty k posmrtnému životu; ale nejde jen o něj, obřad souvisí s kultem rodiny, která má držet u sebe a pravidelně se, pokud možno, „všichni“ scházet. Famadihana obnáší opulentní hostinu a cestu s mrtvým neseným na nosítkách po vesnici. Zatímco mrtvola dostává čerstvý rubáš a do vygruntované hrobky pokládají jídlo a rum, poslouchá vyprávění, která na Madagaskaru všichni doslova milují ve formě kabara (oblíbená forma veřejného řečnictví), doprovázené představením hudebně herecké performance hira gas, za zvuků trumpet, houslí, bubnů a akordeonu. „Celá tahle událost je navzdory okolnostem radostná, ani stopy po děsu. A hira gas zní úplně stejně divoce a skvěle jako mexické pouliční kapely,“ popsal atmosféru famadihana šéfredaktor magazínu fRoots Ian Anderson, jehož manželka pochází z Madagaskaru.