Umřít doma by chtěl každý, ale pro rodinu je to náročné. Pomoci může mobilní hospic

I o tom jsme v páteční sociálně-zdravotní miniporadně hovořili s primářkou Oddělení následné péče Nemocnice v Bílovci Dagmar Palasovou, která je rovněž lékařkou Mobilního hospice Ondrášek.

Paní primářko, co je vůbec posláním hospiců a jakou mají u nás tradici?

Musím říct, že v naší republice to není zrovna tradiční systém péče o umírající. Tuto péči zde známe až od roku 1989, kdy po revoluci především paní doktorka Svatošová a její blízcí spolupracovníci se snažili tuto hospicovou myšlenku v naší republice rozvinout a zrealizovat.

Lidé si přejí trávit poslední dny svého života v domácím prostředí (už jsme o tom hovořili minule), takže tady určitě sehrávají velkou roli právě mobilní hospice. Jak se liší od těch kamenných?

V tom, že jsou mobilní. To, že jsou mobilní, neznamená, že poskytují péči v nějakém autobuse, ale jsou mobilní natolik, že dokáží tu zdravotní péči dostat do domácího prostředí pacienta. Často mluvíme i o domácí hospitalizaci. Tuto péči neposkytuje žádná parta nadšenců, ale naopak je to vysoce profesionální tým se vzdělanými sestrami, s lékaři, kteří mají specializované vzdělávání v oboru paliativní medicíny a dokáží poskytnout zdravotní péči v plném rozsahu v domácím prostředí.

Nakolik jsou služby mobilního hospice pro ty, kteří to potřebují, dostupné?

Myslím, že různé mobilní hospice to mají nastavené různě. Vím, že třeba akční rádius mobilního hospice Ondrášek je 30 kilometrů v okolí Ostravy pro dospělé pacienty a 100 kilometrů pro pacienty dětské.

Hospic sv. Lukáše v Ostravě-Výškovicích|foto: Charita Ostrava

Mnoho agentur domácí péče ale taky dokáže doprovodit nekomplikovaně umírající pacienty v domácím prostředí, a to za pomocí praktického lékaře – v tomto případě hovoříme o takzvané obecné paliativní péči.

Kdo mobilní hospice podporuje a financuje?

Bohužel musím říct, že od ostatní zdravotní péče mobilní hospice stále nedokáží dostat smlouvu od pojišťoven, to znamená, že nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. I když i tady se možná blýská na lepší časy, protože právě běží pilotní projekt, který financuje VZP, a ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví a odbornou společností bude snad příští rok vyhodnocen. Pak uvidíme, zda se dostaneme do systému zdravotní péče.

Čtěte také

Je to paradox. Lidé si přejí umírat v domácím prostředí, ale nemají k tomu podmínky...

Je to tak. Rodina, která pečuje o svého blízkého, je ve velkém psychickém tlaku. Je to určitě velká zátěž pro tu rodinu. Je to strach o to, jestli tu péči zvládnou, je to ale i finanční zátěž. Musíme si uvědomit, že všechno, co ten pacient v nemocnici má hrazené, to znamená léky, infuze, různé polohovací pomůcky, tak si ta rodina musí zapůjčit, u léků, které jsou na recept, musí platit doplatky. Tohle všechno má pacient, který umírá v instituci, vlastně zdarma.