Urban Village: Člověk by měl zůstat člověkem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Urban Village

O jihoafrické hudbě se ještě nedávno tvrdilo, že dnes už postrádá sílu hýbat společností. Tedy vlastnost pomáhající čelit kdysi apartheidu. Album Ubuntu skupiny Urban Village však poskytuje důkaz, že nová generace hudebních revolucionářů už je zase na svých pozicích.

Když žijete v Soweto, na kraji Johannesburgu, nemůžete si prý podle členů skupiny pomoc: před ohromnou rozmanitostí hudebních stylů, jazyků a tradičních zvyků tady nelze utéct. A proč také, vždyť právě tahle různorodost propůjčuje čtvrti legitimitu mocného hudebního zřídla.

Název Urban Village naznačuje, kdo ho odjakživa napájel – do města se stahující vesničané, převážně Zulové – a k čemu pravidelně docházelo, pokud z něho nabírali ti, co v něm žili natolik dlouho, že jim zulské tradice z jiných časů už nic neříkaly a tak si je převzali po svém. Městské moderní styly mbaqanga, maskandi nebo kwela, natož gospelové sbory, představovaly kdysi jihoafrickou odpověď na americký soul, blues a jazz a proměnily Jihoafrickou republiku v hudební velmoc.

To ale není hlavní sdělení skupiny, tím je pro čtyři mladíky objev, jak lehce se s oldschoolovou hudbou dokázali identifikovat, ačkoliv vyrůstali v největším boomu elektrotanečního šílenství kwaito. Nebo možná proto: s popem, hip hopem a lokálními verzemi house – gqom  a shangaan – v Johannesburgu určitě uspějete, ovšem bez záruky, že vzbudíte dojem. Ne tak Urban Village. Budoucnost totiž nehledají ve hvězdách, ale tady dole na zemi, v originálním afropopovém experimentování s minulostí, kdy si už i ve světě říkají, jak je to sakra dobré.

Nic z toho nevyvozujte, ale než Lerato Lichaba založil Urban Village, vedl i na Soweto přelomou skupinu BCUC, kterou jsme zažili na Colours of Ostrava. Na kytaru hraje maskandi způsobem „to přece není možné“ a  struny mu občas lyricky zvoní jako kora s mbirou dohromady, což příkladně uplatnil ve skladbě Izivunguvungu.

Bubeník Xolani Mtshali, zpěvák a flétnista Tubatsi Mpho Moloi a baskytarista Simangaliso Dlamini  zase vzpomínají, jak důležité pro ně bylo zpívání v kostelních sborech ve starém zulském a cappella harmonickém stylu isicathamiya, který když budeme chtít beze slov vysvětlit, řekneme pouze Ladysmith Black Mambazo. Neboli mužský sbor celosvětově proslavený Paulem Simonem na albu Graceland.

Poslech debutu Uduntu nás nevyhnutelně vede k radosti. Pro čtveřici má  takový stav navodit ozdravnou atmosféru v Duhovém národě, jak kdysi nazval Nelson Mandela lid Jižní Afriky v potřebě zdůraznit pospolitost tolika jazyků, kultur a tradic. „Ve skladbě Sakhisizwe, což znamená budovat národ,  třeba zpíváme o dialogu mezi všemi generacemi, barvami a žánry. To je naše rada, jak Duhový národ sjednotit,“ naznačil filosofii skupiny Lerato Lichaba.

Do  přívalu tanečního afropopu se vkrádá také mnoho temných vzpomínek na ošklivou minulost, nutící Urban Village k ostražitosti a víře, že člověk by už kvůli jiným lidem měl zůstat člověkem. „Musíme u toho ale mít hlavu pořád vztyčenou,“ zpívají ve skladbě Makolo Yanga.

Spustit audio