Za svědky minulosti (1. díl - Podivuhodný svět techniky)

Detail astronomické části orloje
Detail astronomické části orloje

Roku 1924 se v novinách objevil článek, jehož téma nebylo v našem tehdejším tisku obvyklé – výzva k záchraně technických památek. Bylo to poprvé, kdy se některý z českých žurnalistů začal zajímat o chátrající větrné mlýny, vodní hamry a zapomenuté kovářské dílny.

Téměř přesně o 60 let později byla tato aktivita oživena čtyřčlenným štábem televizních dokumentaristů, kteří se vydali na tříletou výpravu Za svědky minulosti. Vznikl v té době nejrozsáhlejší televizní seriál, který si díky zájmu diváků brzy vyžádal knižní vydání, a po 35 letech i podobu rozhlasovou.

Milan Švihálek

Deset čtení na pokračování, které jsou návratem do světa zapomenutých technických památek, uvádí letos o prázdninách Český rozhlas Ostrava. Účinkuje autor Milan Švihálek v dramaturgii Evy Lenartové a v režii Simony Nyitrayové. Technicky na pořadu spolupracoval Marek Hoblík.

Na samém začátku jsme vstoupili do stroje času. Možná si řeknete, že něco takového není možné, protože cestovat časem dokážou jen hrdinové fantastických románů. My jsme ale nemuseli použít žádný z převratných vědeckých vynálezů. Udělali jsme to tak, že jsme pozdravili vrátného, prošli dlouhými chodbami, na jejichž stěnách visely nádherné obrazy, vystoupili po širokých schodech do nejvyššího patra, zamířili k masivním dveřím, a když jsme stiskli umně kovanou kliku, vstoupili jsme do klenuté kobky, v níž za průhlednou stěnou spočíval přístroj, který jsme hledali. Byli jsme v srdci hodinového stroje olomouckého orloje.

Naše setkání s časem nebylo náhodné. Měli jsme před sebou první úkol naší cesty – nasnímat mechanismus hodinového soustrojí symbolizující základní myšlenku našich výprav. Znělku seriálu, jež bude připomenutím smyslu a významu techniky v lidských dějinách. Kde jinde si může člověk lépe uvědomit své místo v čase než v samotném nitru hodinového stroje?

Obklopovala nás nepřehledná změť koleček, převodů, spojek, pák a závaží. Všechno se tu hýbalo, točilo, tikalo, posunovalo a otáčelo a my jsme v té spletenici pohybů a zvuků vůbec nedokázali rozpoznat, co je důležité a co ne, asi jako když se za letního odpoledne ocitnete uprostřed kypícího davu a kolem vás uhání život. Tak tohle má být čas?

Obcházeli jsme ten tikající stroj, zvědavě mu nahlíželi do útrob a žasli nad důvtipem jeho tvůrců. Nad genialitou dávného matematika, který před více než půl tisíciletím dokázal nakreslit plány a vymyslet složitý systém pák a ozubených kol, i nad umem někdejšího kováře, který přesně podle nákresu vykoval důmyslný mechanismus.

Olomoucký orloj byl v minulosti přestavován nesčíslněkrát, ale co když některá ze součástek slouží v soustrojí od samého počátku? Pokud by to byla pravda, pak by tady, přímo na dosah ruky, spočíval svědek časů, jejichž opravdovou podobu si už skoro nedovedeme představit. Z písemných záznamů vyplývá, že ozubená kolečka orloje upravoval strojník Antonín Pohl již v polovině 16. století.

A tu jsem si uvědomil, že jednu z mnoha podob času může mít i obyčejná bronzová západka, starobylé ocelové pérko nebo kolečko s miniaturními zoubky. Jde o hmotné součástky, ale jejich podstata je hluboce duchovní. Uvědomil jsem si, že se na prahu naší výpravy opravdu dotýkáme toho nejpodstatnějšího, co jsme povinni sdělit lidem, kteří nám budou naslouchat – že minulost není jen obrazem, který nám zůstal zachován na stránkách dávných kronik, ve starých písních a na freskách chrámů, ale že je i vzkazem, který nám přes práh staletí posílají ve svých výtvorech a plodech práce někdejší řemeslníci. Naše výprava Za svědky minulosti právě začala.