Africká hudba z pouště a královského dvora

To se ale někdo má, když je úplně nejlepší ze všech, chtělo by se říct, kdyby se v tom ale neskrýval háček. Za těmi všemi si totiž dosaďte pouze Adama Yalomba, podle profesorky Lucy Duran jediného známého hráče na harfu n’dan v Mali. A když to řekne tak velká znalkyně západoafrické hudby, musíme ji věřit.

Šestistrunná harfa má mnoho specifik: není spojena s kulturou griotů, vyžaduje odlišný způsob hraní a ke všemu se složitě ladí, takže ne každý si na ni troufl. Podle Lucy Duran se na harfu hrálo pro krále vydávající se na daleké dobrodružné cesty, kdy jim oslavné písně měly dodat odvahy a požehnat šťastný návrat.

V moderní historii o něco takového noví vládci nestáli a harfa n’dan z běžného hudebního provozu zmizela, ačkoliv se prokazatelně jedná o jeden z nejstarších strunných nástrojů západní Afriky. Vrátit ho znovu do oběhu představuje pro Adama Yalombu nejen výzvu, snaží se také vdechnout harfě zcela nový život a přizpůsobit době, jak slyšíme na albu Tanou.

Šest strun rozšířil Adama Yalomba na dvanáct. Na koncertech mu to zjednodušilo rychlejší ladění a s novým zvukem umožnilo spojit se s dalšími malijskými tradičními styly. Mluvit proto o původním repertoáru pro harfu n’dan u něho nemůžeme, zvlášť když vlastní skladby s ohledem na mladé posluchače, které historie pochopitelně moc nebere, napumpoval rockem, reggae, afropopem a zpívá o současných problémech Mali. Takže historie zapomenuté harfy nekončí, ale trvá a Adama Yalomba na to jde s kapelou pořádně z gruntu.

Hřmící, divoký a neúprosný afrofuturistický post punk tria Avalanche Kaito nedal od samého počátku spoustě lidem spát. Komu a k čemu je určený, ptali se a mnozí došli k přesvědčení, že zřejmě k nějakému tajemnému obřadu, jehož podstatu zná pouze griotský zpěvák a flétnista Kaito Winse z Burkina Faso, spadlý do Bruselu zřejmě z jiné planety. Vyřvával griotská přísloví a alegorické příběhy z jeho vesnice určená k usnadnění a vysvětlení života, a protože v rodném jazyku, nikdo mu nerozuměl a tím pádem se usuzovalo, že jde o způsob, jak nás donutit mýt nádobí, které už nikdy nepoužijeme, běhat v bludišti nebo jezdit v kouli smrti na motorce bez brzd. S názvem druhého alba Talitakum, ale už šel Kaito Winse s pravdou ven: ukázalo se, že jde o povel, aby se mrtví znovu vrátili mezi živé.

„Ohromují zvukem, jaký jsme v Evropě už dlouho od kohokoliv z Afriky neslyšeli,“ zaznělo v tomto pořadu před dvěma lety o triu Avalanche Kaito tak nějak s přesvědčením, že tu neúprosnou divočinu, která se však tak lahodně poslouchala, už nelze dál šponovat. Omyl: zpěvákovy intenzivnější proudy vědomí přivedly jeho belgické spoluhráče – kytarista Nico Gitto a bubeník a programátor Benjamin Chaval – k ještě spontánnějšímu a vytříbenějšímu polyrytmickému rachotu a už z prvních reakcí je zřejmé, že je úspěch znovu nemine.

Něco jiného je však poslouchat album a zažít koncert Avalanche Kaito. Než jdou na podium, obejmou se a zakřičí: Neboj se. Nemá to nic společného s trémou, ale s obavou, aby neztratili odvahu vypustit ze sebe i ten nejhrozivější zvuk. Jejich koncerty totiž nejsou určeny návštěvníkům, ale účastníkům společného rituálu. Přesvědčit se o tom můžete na festivalu Colours of Ostrava, kde Avalanche Kaito v červenci vystoupí.

Zatímco Berbeři žijí v Maroku odjakživa, Gnawové jsou potomci černých otroků zavlečených sem v 16. století arabskými kupci ze subsaharské Afriky. Přes rozdílnou minulost mají společnou přítomnost: majoritní společnost na obě menšiny pohlíží skrz prsty. S jejich hudbou paradoxně ale nakládá jako s pokladem. Aby ne: pokud někdo marockou hudbu zanesl na světovou mapu, tak Berbeři a rituální tradice Gnawů zařadilo UNESCO v roce 2019 dokonce na seznam kulturního dědictví lidstva. Součástí povahy jejich hudby nejsou pouze ostré rytmy, neobejde se také bez poezie, vypjatých vokálů a ženských sborů.

Berbeři patří mezi původní obyvatele severní Afriky. Objevili se tu tisíce let před naším letopočtem a než území postupně ovládli Arabové a odsunuli je na okraj společnosti, prosluli jako respektovaní obchodníci a vládci bran do pouštní Sahary. Podobně jako bratranci Tuaregové s vlastním státem ostrouhali a s vládami Alžírska a Maroka vedou nadále těžký boj o svou autonomii, identitu, kulturu a není to tak dlouho, co byl teprve oficiálně uznán jejich jazyk amazigh, ačkoliv v Maroku žije přes patnáct miliónů Berberů.

„Jsme generací, která má odpovědnost za zachování kultury a důstojnosti pouštních národů,“ tvrdí členové skupiny Tarwa N-Tiniri z historického města Merzouga, za jehož hranicemi se už rozkládá Sahara. Tarwa znamená v berberštině generaci a N-Tiniri poušť, o které skupina s hostující zpěvačkou Nukad zpívá ve skladbě Tenere.

Berberština má několik dialektů a stejně tak rozdílná je i hudba, přestože v jádru v ní jde o pomalé rytmy a poezii. Skupina Tarwa N-Tiniri se na druhém albu Akal (Země) vrací do historie a těží z mnoha kulturních berberských tradic, členové ovšem neskrývají, že mají rádi také reggae, blues a rock. Po prvních evropských turné si získali mnoho nových přátel, třeba nizozemského klavíristu Thijse Borstena, který jim s natáčením hodně pomohl.

Poslouchat reggae Tiken Jah Fakolyho, znamená dozvědět se toho hodně o Africe a poznávat pravdu z první ruky, před kterou velmi často na Západě zavíráme oči, protože je nám nepříjemná. Na to ale zpěvák z Pobřeží slonoviny nehledí a už desítky let nás sice uvádí do tance, nicméně i do rozpaků nebo rovnou pořádně naštve. Patrně ho znáte nebo jste někde zahlédli jeho do výšky vytáhlou mohutnou postavu s dredy na hlavě, které čím dál víc šednou, ale co naděláte, stáří nezastavíte, a jemu bude letos pětašedesát.

Nové album mu nešlo prý od ruky a než by se trápil, splnil si životní sen a znovu natočil starší skladby, ovšem v ryze akustické verzi, kdy do nádhery povýšil odvěké kouzlo jedinečnosti svého reggae. Od jiných se totiž Tiken Jah Fakoly vždycky lišil nevšedním zvonivým zvukem, jehož tajemství spočívalo v důrazu na tradiční západoafrické loutny, harfy, perkuse a balafon.

Na kompilačním albu Acoustic je vytáhl do popředí a pro své největší hity tím našel nový hudební výklad. Navíc povýšený přizváním mnoha hostů, mezi které patří třeba francouzský reggae zpěvák Naâman, připomínající v ostrém odsouzení neokolonialismu Plus rien ne m'étonne další fakt Fakoly tvorby: až nepříjemná relevantnost byť i patnáct let starých textů.