Africké Vánoce

V zemích, odkud hudba pořadu pochází, vánoční svátky neslaví. Nová alba senegalských zpěváků Youssou N´Doura a Omara Pene nebo zpěvačky Kandy Guira z Burkina Faso ale obsahují ta samá mírumilovná poselství, která si s Vánocemi obvykle spojujeme.

„Vznáší se nad senegalskou hudební scénou jako nějaký nedotknutelný polobůh. Senegalský éter je prosycený jeho hlasem. Visí v atmosféře jako rozlezlá vůně uzené ryby, jako načervenalý prach, vířící se za projíždějícími auty a usedající do vlasů, očí a šatů. Vlastně do všeho,“ napsala před mnoha lety britská novinářka Katharina Lobeck a napadá-li vás otázka, jak je tomu se zpěvákem Youssou N´Dourem dnes, tak věřte, že úplně stejně. Na jeho pozici národního hrdiny se nic nezměnilo a to samé platí pro jeho hudbu. V minulých letech sice několikrát umělecky škobrtnul, nicméně na každou jeho novou nahrávku se v Senegalu čeká málem jako na soudný den. Nejen v Senegalu, na avizované album Mbalax netrpělivě čekal doslova celý svět, pro kterého zůstává N´Dour Králem mbalaxu, drtivě tanečního moderního senegalského stylu, u jehož zrodu stál.

O albu a zpěvákovi, který příští rok vystoupí na festivalu Colours of Ostrava, bude v tomto pořadu samozřejmě ještě řeč a tak si zatím jen pustíme skladbu Wax ju bari, věnovanou legendárnímu zakladateli skupiny Star Band Ibrovi Kasse, jemuž je prý N´Dour vděčný za mnoho.

Na rozdíl od krajana Youssou N´Doura odmítal letos  dvaašedesátiletý zpěvák Omar Pene vždycky dvojí kariéru: něco jiného hrát  doma a něco jiného Zápaďákům. S kapelou Super Diamono od jejího založení v roce 1976 nejezdil ani moc  po světě, nepřistupoval na popové kompromisy a s mbalaxem experimentoval spíš směrem k jazzu, blues a funky. Nesnažil se ovšem nikoho utancovat, a protože byl vždy vnímán jako „hlas těch, kteří žádný hlas nemají“, vybízel posluchače hlavně k přemýšlení nad sociálními tématy, zodpovědností, láskou k bližnímu a často se obracel k mladé generaci, aby jí připomněl, že bez ní se život v Senegalu k lepšímu nepohne. Na novém albu Climat přidává silné environmentální apely, a sametovým hlasem varuje před hladomorem, nuceným vysídlením a jako zbraň proti terorismu staví vzdělání.

Osmiletou přestávku od hudby si Omar Pene nevybral dobrovolně: dlouho se zotavoval po těžké nemoci. Teprve po nabrání dostatku sil se spojil se slavným jazzovým  kytaristou Hervé Sambem a v pařížském a dakarském studiu natočili album, které patří k jeho nejkrásnějším a pokud jde o poselství, k nejnaléhavějším. V duetu Lu Tax, což v jazyku wolof znamená otázku proč, s Faadou Freddym třeba mladé vyzývají, aby si namísto šíření drbů podali ruce, chovali se k sobě s respektem a převzali zodpovědnost za budoucnost země.

Hlasově nepřeslechnutelná  zpěvačka Kandy Guira z Burkina Faso konečně vystoupila ze stínu velikánů, kterým v roli sboristky léta s plným nasazením věrně sloužila. Na koncertech Omou Sangaré, Manu Dibango nebo Esperanzy Spalding dokonce lidé vstávali ze židlí, aby zjistili, kdo je ta krásná dívka s hlasem lvice a když se zapojila do projektu Amazones d’Afriques, nikdo nepochyboval, že podíl na jeho velkém úspěchu jde z velké části za ní. Už na předchozím epíčku dala najevo, co od ní máme čekat. Pojmenovala ho totiž Tek la runda, tedy něco jako Přebírám otěže. A tak se i s debutovým albem Nagtaba (Společně) stalo. Natáčela ho ve svém druhém domově Paříži se skvělou kapelou a pozvala si k tomu spoustu hostů. V rádiovém hitu Vie chère si s ní zazpíval i písničkář Alifa Naaby z Burkina Faso.

Kandy Guira se sice narodila v Pobřeží slonoviny, v pěti letech se ale s rodiči odstěhovala do Burkina Faso. Pracovala jako modelka, tanečnice a zpěvačka v barech, které se staly její hudební školou. Dlouho se hledala, aby nakonec vymyslela vlastní styl „faso electropop“, v němž ústřední roli mají tradiční rytmy z Burkina Faso.

Za svou hudební kmotru považuje malijskou zpěvačku Oumou Sangare a ráda se vrací k okamžiku, kdy s ní poprvé vystoupila. Samou trémou ji došel hlas, a kdyby ji kolega ze sboru nebouchl do zad, asi by tam prý mlčela jako socha dodnes. A její vlastní koncerty? Neměla by vás překvapit přítomnost překladatele znakové řeči. Její bratr se totiž narodil jako hluchoněmý a tak sponzoruje neziskovou organizaci pro neslyšící Que du bonheur en son a slíbila mu, že se vždy dozví, o čem vlastně zpívá. Hlavně o právech mladých afrických žen, které by podle Kandy už dál neměly mlčet a dát najevou svou důležitost ve společnosti. „Jsme v tom společně,“ zpívá Kandy a to by mohlo být i dobré heslo pro dnešní svět, sužovaný nejen covidem, ale hlavně problémy, které jsme si ještě nedávno ani nepřipouštěli. Nebo nechtěli připouštět.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová