Albrechticko sobě

Zhruba před pěti roky připomínal linhartovský zámek špatně udržovanou stodolu. Zchátralá budova měla se zářící barokní památkou pramálo společného. O rekonstrukci se postaralo město, které získalo peníze od státu a z Evropské unie. To bylo koncem roku 2003 a pak se v zámku nic převratného nedělo. Tak si jednou skupina nadšenců řekla, že by nebylo špatné zámek zkulturnit a že by jako některé místnosti vyčistili, umyli a upravili na galerii. Na začátku byly tři, potom devět. Učitelé, výtvarníci, úředník či důchodce. Jejich nadšení připomínalo sněhovou kouli. Zhruba před deseti dny, když finišovali, aby stihli termín otevření, pracovali v linhartovském zámku téměř dvě stovky lidí. Přišli školáci, rodiče a další a další dobrovolníci. Výsledkem je čtrnáct zpřístupněných místností: výstavní síň, muzejní expozice a dětská galerie. Tisíce odpracovaných hodin. Zdarma. Hodnota asi půl milionu korun. Na materiál se dělaly i sbírky v hospodě. Sponzoři dali za babku, ale často zdarma - stojany, panely, sklo nebo vyrobili závěsný systém na obrazy. S něčím takovým se dnes už člověk málokdy setká. Je proto příjemné vědět, že na Albrechticku žijí lidé, kteří jsou ochotni pomáhat druhým. A jestliže Národní divadlo je spojeno s oním známým "národ sobě", tak nápis "Albrechticko sobě" by možná slušel zámku v Linhartovech.