Andrea Čánová: Agresivní praktiky

Práce v médiích má mnoho dobrých stránek, je to bezesporu pořád svobodná profese. Když to ovšem děláte dlouho, trochu vám zhrubne duše. Podobně to prý mají lékaři. Prostě nemůžete vzdychat a soucítit nad každým pacientem, když je třeba rychle operovat.

I já, když točím, musím si držet odstup a jasnou mysl. Ovšem občas i ve mně se ještě kus citlivého člověka projeví. Stalo se mi to právě teď, když jsem točila příběh dvou babiček z Havířova, které si při předváděcí akci doslova prošly peklem.

Jednu z nich, vážně nemocnou ženu, kamsi odvezli, druhá pátrala, kde má kamarádku a snesly se ní plivance a vulgarismy. Podle obchodní inspekce je to nezákonná agresivní praktika. A do věci by se měla vložit policie.

Jenže to je kámen úrazu. Jedna babička má kolísavý tlak, špatně chodí. Druhá má strach, že pro své svědectví nemá důkazy, a bojí se. Na policejní služebnu ani jedna jít nechtěla, aby nemusely opakovaně chodit na výslech.

Když jsem je osobně poznala, nedivím se. Bezpečně se cítí ve svém domě, tam je jim to příjemné, ne v zamřížované služebně. Možná by se v tomto státě nad tím měl někdo zamyslet.

Proč by policista třeba v civilu nemohl za takovou starší paní zajet domů? Proč by třeba přímo z předváděčky senioři, kterým se děje bezpráví, nemohli zavolat na nějakou pohotovostní linku České obchodní inspekce, aby kontroloři rychle na místo přijeli?

Nutit babičky, aby jezdily po inspektorátech nebo policejních služebnách, k ničemu nevede. Starší dámy nad tím raději mávnou rukou a původci toho zla zase uniknou. A to se mi vážně nelíbí.