Andrea Čánová: Daň z nemovitosti

Ten pozdrav nacházím každý rok v květnu ve schránce. Ani letos na mě nezapomněli, pomyslela jsem si, když jsem ze schránky vytahovala poštovní složenku na daň z nemovitosti. Srdečným pozdravem a přáním, jak je v dopisech zvykem, se ovšem úřednictvo nezdržuje. Rovnou natahuje ruku a chce peníze.

Pokorně jako každý rok si už chystám příslušnou částku a plánuji výpravu na poštu. Přitom mě jako vždy napadá otázka, kterou často kladou malé děti. Proč? Proč je tráva zelená? Proč pes štěká a proč někdo chce za to, že vlastním starý dům po babičce, peníze?

Chápu, že se platí vysoké daně z cigaret nebo alkoholu. Ale platit za to, že mám dům? Čím jsem se vlastně provinila? Ostatně takhle se ptám pokaždé, když řeším věčné trable domkařů typu izolace sklepů, čištění komínů, natírání okapů... a tak bych mohla pokračovat až do večerního vysílání.

Každý kdo nemovitost vlastní, ví, že je to radost trpce vykoupená celou sérií nikdy nekončících starostí. Zvelebujeme svépomocí domy, jsme zvyklí se o sebe postarat sami, po státu či obci toho zase tak moc nechceme. Opačně to ale neplatí.

Když něco odevzdávám do společné kasy, chtěla bych vědět co za to. A v případě daně z nemovitosti mi to nějak uniká. Například kanalizace k mému domu stále nevede. A ani k sousedům. Už dávno tam není tak bezpečně, jako v době, kdy žila moje babička. Po cestě navíc jezdí stále více šílenců, kteří rozhodně nedodržují předepsanou padesátku a nikdo je nepokutuje.

Přemítám takhle při pohledu na kus omítky, který už pomalu opadává z fasády. A vím, že i letos poslušně zaplatím a budu se modlit, ať třeba někdo nevymyslí daň za to, že vlastním sekačku na trávu.