Andrea Čánová: Polévka pro chudé

Zbožňovala jsem chvíle, kdy můj milovaný tatínek vyprávěl o dobách dávno minulých. O svém dětství, kdy k farnosti vždy patřila zemědělská půda a lidé z vesnice ji pomáhali obdělávat. Věděli přitom, že když obcí bude procházet žebrák, dnes bychom řekli bezdomovec, může zaklepat na dveře fary a dostane teplou polévku. Církev ji měla z čeho navařit, měla svá pole.

Nástup totality, kdy náboženství se pro vládnoucí dělnickou třídu stalo opiem lidstva, tento zaběhaný systém narušil. Ani dvacet let po pádu režimu se ale farnosti své půdy zatím nedočkaly. Až na Heřmanovice na Bruntálsku. Ty totiž už v padesátých letech u odvolacího soudu uspěly, jenže v katastru byl u patnácti parcel dál zapsán jako vlastník stát.

Když se farnost začala o pozemky soudit u svobodné polistopadové justice, nepochodila a Ústavní soud počínání obecných soudů v Moravskoslezském kraji kritizoval - farnosti odepřely ochranu vlastnických práv. Složitý spor se tak vrací na začátek k Okresnímu soudu v Bruntále.

Když jsem ihned po verdiktu volala heřmanovickému knězi, abych znala jeho reakci, užasla jsem. Milý duchovní správce totiž jakoby nechtěl vyjádřit velkou radost nad nabytím majetku, říkal, že to jsou jen hmotné statky.

Hned jsem si vzpomněla na rozhovory s jeptiškami, které zažily útrapy komunistického režimu. Tyto vyrovnané ženy, také vlastně nechtěly žádné strasti emotivně popisovat, říkaly, že to prostě byla boží vůle.

A tak jsme s heřmanovickým duchovním správcem alespoň probrali otázku polévky pro chudé. Tuto souvislost uvítal, vrácení pozemků by farnosti umožnilo opravit zdevastované památky, rozvíjet duchovna v podhorské oblasti i charitní péči.

Jestli se tak stane, máme domluveno, že polévku společně uvaříme a budeme rozdávat potřebným. Snad se toho oba s rychlou českou justicí dočkáme.