Angeline Morrison: Tichá dvojčata, pohřeb mrtvé ruky a společné hroby

I na dálku obě autorky spojuje identická otázka: proč se o černošské historii v Británii tak málo ví; a mluví. „Rozhodla jsem se životní osudy neznámých lidí převyprávět ve formě písní, protože mám za to, že tradiční folk byl odjakživa důležitým záznamem neoficiálních dějin. Nositelem ukrytých, zatajovaných nebo pod koberec zametaných příběhů,“ uvedla Angeline s připomínkou společenského kolektivního nevědomí.

Tím, že před námi takové nevědomí skrývá určité dějinné události nebo od nich pozvolným odklonem odvádí pozornost, dochází k tomu, že se na ně úplně zapomene a vytratí se z veřejného prostoru. Případně jsou do něho zasazeny v ideologicky odlišné či přefiltrované verzi; ať už v rámci korektnosti nebo z obyčejného studu. Leccos pak úplně zmizí z knih, médií a co je nejhorší, ze školních učebnic.

„Do roku 1999 jsem prošla patnácti lety formálního vzdělávání, včetně tříletého studia angličtiny, aniž bych kdy dostala ke studiu knihu, která by se jakkoli zmiňovala o přítomnosti černochů, jako jsem já, v zemi, v níž jsem se narodila. Žádný román, ani historické pojednání. Nic. Cokoliv co jsem si v tomhle směru přečetla, jsem si musela buď složitě vyhledat sama,“ uvedla světoznámá britská spisovatelka Zadie Smith v předmluvě nového vydání Black England.

To samé si myslí Angeline Morrison, napůl Jamajčanka, napůl Skotka: „Kámen úrazu spočívá v hledání, o černošské historii Británie se totiž skoro neví. Ačkoliv přítomnost africké diaspory je na Britských ostrovech prokázána od římských časů a v roce 1596 se v Anglii nacházelo prý tolik černochů, že královna Alžběta I. dokonce vydala nařízení, požadující jejich odchod ze země. Někteří lidé tomu odmítají uvěřit. Chápu to, dlouho jsem k nim patřila i já.“

Úsilí Angeliny pokusit se do britského folku, scény z velké části spojované s bělošskými umělci a tématy, vložit přehlížené černošské příběhy to dodává značný punc neobvyklosti. Se zajímavým dovětkem: písničkářství tanečnice a univerzitní profesorky z Cornwallu bylo dosud spojováno s psychedelií, horory a tzv. wyrd-folkem a rozhodnutí Angeliny napsat písně v kánonu britského folku proto můžeme považovat za velmi odvážné. Stojí také za to naposlouchat si její předešlá alba, abyste docenili nečekaný, vrstevnatý zvuk novinky The Sorrow Songs v produkci houslistky a zpěvačky Elizy Carthy. Na atraktivnosti nahrávce přidává rovněž doprovodná kapela sestavená z instrumentálních folkových  hvězd.

Kolekci autorských skladeb otevírá pikantní kontrast: na obalu vidíme rozesmátou černošskou dívenku s květinovým věnečkem na hlavě. Angelina si obrázek vypůjčila z krátkého filmu Springtime in an English Village, zobrazující v roce 1944 šťastný život na britském venkově a skutečnou korunovaci šestileté africké školačky na Královnu máje, překlopenou však následně v propagandu rasově tolerantní Británie. Film se promítal v afrických a karibských koloniích s cílem přilákat do země lacinou pracovní a vojenskou sílu, což se podařilo s tzv. generací Windrush.

Úvodní prolog alba ovšem připomíná realitu, které se tisícovkám přistěhovalců z Karibiku v novém domově dostalo. „Barevní mají hrozné zvyky, používají třeba zahradu jako záchod. Možná kdyby jich bylo méně a nás víc, naučili by se žít jako my,“ slyšíme z úst staršího občana. Tím ale píchání do rasismu pro Angelinu končí, a soustředí se na příběhy, u kterých vám spíš ukápne slza. Třeba na ten o sedmiletém africkém otroku Evaristu Muchovelovi převezeném do Brazílie, kde ho koupil horník z Cornwallu Thomas Johns, který ale později onemocněl a před návratem domů dal otrokovi na výběr. Buď zůstaneš a dám ti svobodu nebo pojedeš se mnou. Evaristo se rozhodl pro druhou možnost a se svým pánem se v Británii spřátelili. Než Johnson zemřel, daroval Evaristovi dům a zajistil, aby se mohl vyučit truhlářem. Stalo se a dokonce si otevřel vlastní obchod, a když i on zemřel, nechal se pohřbít do stejného hrobu a na náhrobek vytesat nápis: zde leží bok po boku pán a otrok, rozdíly se ztratily, otrok přestal být otrokem. Na závěr skladby Slave No More pak slova recituje ikona britského folku Martin Carthy, otec Elizy.

Zvukově strašidelná píseň The Flames They Do Grow High přibližuje fascinující osud karibských dvojčat June a Jennifer Gibbonsových z Walesu, odmítajících jakkoliv komunikovat se světem a dorozumívajících se jazykem, kterému rozuměly pouze ony. Strávily dvanáct let v psychiatrické léčebně, napsaly několik románů a June dodnes žije. Polská režisérka Agnieszka Smoczyńska o Tichých dvojčatech, jak se jim říkalo, dokonce natočila celovečerní film.

The Hand Of Fanny Johnson přináší neméně bizarní příběh o ruce služebné, která než její příbuzní vypátrali a pohřbili, mumifikovaná visela dvě století na zdi lancasterského převorství. Black John je o zahradníkovi Johnu Ystumlynnovi, jednom z prvních velšských černých otroků, po němž loni na jeho památku pojmenovali novou odrůdu žluté růže. Kramářské vyznění písně The Beautiful Spotted Black Boy má zase spojitost s mladým černým otrokem s poruchou kůže vitiligo, tedy se světlými skvrnami po těle. Z ostrova Svatý Vincent ho do Británie přivezl jistý John Richardson a představoval po cirkusech jako atrakci. Přesto ho nakonec přijal za syna a oba jsou pochováni na jeho přání ve stejném hrobě.