Artur Kubica: Čtení ušima

Když jsem chodil do školy, tak jsem nečetl z povinné četby skoro vůbec nic. Zato jsem hltal Jaroslava Foglara, Eduarda Štorcha, měl jsem přečtené snad všechny knihy Karla Maye, a když na mě přišel takový ten citlivý věk chlapců, kdy se mění v muže, tak jsem si dokonce poplakal nad stránkami, kde autor popisuje poslední minuty života těžce zraněného rudého bratra Vinnetoua ležícího v náručí bílého bratra Old Shatterhanda.

Ty časy jsou dávno pryč, ale knížky mě neomrzely. Každý den čtu takových třicet minut ráno v tramvaji, to je ostatně jediné místo, kde mám klid, ale je to podmíněno tím, že zahodím zásady slušného chování, a co nejrychleji obsadím nekompromisně poslední volnou sedačku, protože ve stoje se čte velmi špatně.

Ke knížkám samozřejmě odmala nutím nenápadně také mé děti. Je to ale marný boj s počítačovou konkurencí, která je pro ně určitě zajímavější, pestřejší a jednodušší než svět fantazie, kdy se proháníte po prérii třeba s tím slavným náčelníkem Apačů Vinnetouem.

A teď něco pozitivního, světlého, do té generace ztracených počítačových dětí. Minulý týden mi telefonoval syn z bramborové brigády, že celé dny jenom čte a čte, třeba i deset hodin denně, a že už přečetl všechny detektivky Agathy Christie, spoustu dobrodružné literatury a dokonce i romány známých světových autorů . Bylo mi to trochu divné, kde na to bere čas, když přes den třídí na anglické farmě brambory, a hlavně, kde shání ty české knížky v takové dálce, a syn mi vysvětlil, že čte hlavně při práci a to tak, že si knížku stáhne z internetové čítárny do svého mobilu.

A pak mi to došlo, on nečte, on poslouchá namluvenou knihu. To samé mi říkal před časem jeden můj téměř slepý kamarád, že právě čte zajímavou knížku z půjčovny pro slepé a doporučoval mi to, že je to pro vidící čtenáře dobré třeba do auta na dlouhou cestu.

Tak teď nevím, co je lepší, jestli si číst sám v koutku knihu, prožívat s ní děj, ale namáhat si oči, anebo dělat nějakou práci , třeba natírat plot a u toho si poslouchat knížku namluvenou příjemným hlasem.

To, že můj potomek začal číst, byť přes sluchátka svého mobilu, mě potěšilo, bude totiž sečtělý, znalý literatury a to se hodnotí. Třeba po něm teď půjdou chytrá a vzdělaná děvčata. Kdo ví. A třeba je to jedna z cest, jak dětem dát šanci vytvořit si vlastní fantazii, kterou známe z knížek a samozřejmě také z poslechu rozhlasu. Vždyť to je to samé. Příjemný den s krásnou knížkou a s dobrou rozhlasovou stanicí přeje Artur Kubica.