Aspoň na chvíli vypnout

Začínají prázdniny! Po desíti měsících trápení ve škole začínají dětem dva sladké měsíce nicnedělání - tedy aspoň těm, které na konci srpna nečekají reparáty. Přesně si dovedu vybavit ten pocit, když jsem na konci školního roku vycházela s ještě mokrým vysvědčením ze školní brány a říkala si, kolikže volna to mám před sebou a co všechno stihnu udělat, navštívit, prohlédnout a zažít. Napadalo mě, že za dva měsíce zákonitě musím všechno ze školy zapomenout, ale vůbec mě to netrápilo, protože kdo by myslel na práci, když ho čeká odpočinek.

Ze školy jsem už dávno venku, ale konec školního roku na mě pořád působí tím příjemným dojmem, že léto je za dveřmi. Vzápětí si ale uvědomím, že čím je člověk starší, tím rychleji mu čas ubíhá. Týden sletí jako nic, sotva oslavíme Silvestra, už jsou tu zase Vánoce. A dva měsíce? Za tu dobu úřad odpoví na dva dopisy, dvakrát vyjde úplněk a dámský magazín, spotřebujete dvě balení vitamínů, dvakrát zaběhnete do knihovny pro novou dávku písmen, dvakrát zaplatíte nájem, elektřinu, telefon a plyn, dvakrát vám na účet připíšou výplatu a stáhnou penzijní pojistku, nejméně dvakrát vyměníte roličku papíru - to podle toho, kolik vás doma bydlí, jednou za celou dobu vyměníte náplň do zásuvky proti komárům a možná se vám podaří vytlačit celou velkou tubu zubní pasty.

V době, kdy jsem odcházela ze školy s vysvědčením, jsem na tyto hlouposti nemyslela. Zubní pastu jsem sháněla tak akorát na letní tábor, dámské magazíny jsem nekupovala a poplatky za bydlení mě absolutně nezajímaly. Všechny starosti jsem měla teprve před sebou a vůbec jsem si je nechtěla připouštět. Vím, že se do toho sladkého stavu vypnuté mysli už nikdy nedostanu, ale za zkoušku to stojí. Aspoň na den. Třeba ten poslední ve školním roce.