Avalanche Kaito & Linda Ayupuka: Někdo to rád tradiční, jiný vůbec ne

Zatímco text Oldřicha Janoty „i cesta může být cíl“ je spíš o poetickém smíření s osudem, sdělení skupiny Avalanche Kaito „že je mnohem důležitější jít po cestě než dorazit do cíle“ už vnímáme coby tvůrčí umělecký záměr. Její divokou hudbu nelze při vší snaze zarámovat, honí totiž po poli až příliš žánrových zajíců najednou a věrná svému názvu se přes nás valí jako lavina.

Epicentrum tvoří spontánní únik ze závislosti na čemkoliv, co je v hudbě považováno za normální a je jasné, že moc nad debutovým albem Avalanche Kaito má především svobodné rozhodnutí kam daleko lze při zajít při dekonstrukci tradic, aniž by ztratily cokoliv ze své autenticity. A čí tradic? Griotů z Burkiny Faso, z jejichž kasty pochází zpěvák, flétnista a hráč na talking drum Kaito Winse, žijící už léta v Bruselu. I tady se však řídí griotskými příslovími a alegorickými příběhy, které se v běžném životě u něho doma stále používají jako nejideálnější vysvětlení všeho, na co je lidský rozum krátký.

Zní to sice jako vtip, ale jeho spoluhráči z bruselské punkové scény – bubeník a programátor Benjamin Chaval s kytaristou Nico Gittem –  nerozumějí z toho o čem Kaito Winse v rodném jazyku zpívá ani slovo. A když jim převypráví obsah, na situaci to nic nemění, protože ne všechno co platí mezi grioty, lze vztáhnout na evropské zkušenosti, takže jejich doprovod Kaitových metafor kolísá mezi intuicí a bezradností, což znamená, že do toho buší a řežou hlava nehlava s předpokladem, že se do pravého významu lidových mouder třeba někdy trefí.

Zkuste si třeba představit, jak byte se chytli s příslovím, že „slepci na varlata dvakrát nešlápneš“. Mohlo by to znamenat naše „dvakrát nevstoupíš do jedné řeky“, ale podle Kaity to tak úplně stejné není a takhle je to u něho se vším. Když mu navíc dojdou slova, vyfukuje z flétny freejazzová sóla nebo dramaticky buší do struny luku. A v tu chvíli skupina Avalanche Kaito opravdu doslova ohromuje zvukem, jaký jsme v Evropě už dlouho od kohokoliv z Afriky neslyšeli.

Griot Punk Noise bude asi opravdu nejvýstižnější hudební charakteristika tria Avalanche Kaito a vyznívá daleko sympatičtěji než otravná přirovnání k Franku Zappovi, skupině Black Midi nebo izraelskému kytaristovi Yonatanovi Gato. Dva belgičtí pankáči a griot z Burkina Faso nemuseli vydavatele dlouho hledat, hned po prvním poslechu jim nabídl smlouvu Chris Eckman z labelu Glitterbeat, sázející na evropskou hudební mísu podobné lahůdky už dlouhá léta. I on brzy pochopil, co tím Kaity myslí, když zpívá: „Jdu po cestě. Po jaké cestě? Po cestě předků, ale na tom nezáleží, všechno v životě je přece cesta.“

Když v roce 2019 vyšlo album This Is Fra Fra Power, začalo se šuškat, že nedaleko města Bongo, v regionu Upper East ležícím na severu Ghany nedaleko hranic s Burkinou Faso, vzniká možná další důležité centrum afrického elektronického futurismu. Producent Francis Ayagama, kterého dobře známe jako bubeníka skupiny zpěváka a hráče na loutnu kologo Kinga Ayisoby, si tu vybudoval skromné nahrávací studio a jestliže do velkého světa dosud neprorazil, debutové album God Created Everything zpěvačky Lindy Ayupuka by to mohlo možná změnit. Možná, v tom spočívá háček, protože přes všechen elektronický taneční doprovod posloucháme písně chválící Boha respektive místní druhu gospelu, hudbu, která v Ghaně od konce 80. let 20. století zažívá velký boom.

Kopíruje vlnu zájmu o křesťanské charismatické hnutí, ale je těžké si pod ní představit americký gospel. Jedná se spíš o vrchol dlouhého procesu asimilace křesťanského hudebního poselství s lokálními tradicemi. Gospel z Ghany nedefinují rytmy nebo melodie, ale texty zahrnující jak náboženskou tématiku, tak touhy, obavy a otázky obyčejných ghanských věřících. Ghana se proslavila panafrickým stylem highlife, není proto divu, že nejpopulárnější formou se v kostelech stal gospel highlife, ale meze se nekladou ani spojením s dalšími vlivy a křesťanské hymny běžně doprovázejí afropopové kapely s elektrickými kytarami. Ve verzi s tradiční obřadní hudbou národa Frafra, žijící v regionu Upper East, a za doprovodu elektroniky, gospel však dosud neznáme. Tady s albem God Created Everything narazil producent Francis Ayagama se zpěvačkou Lindou na dosud neznámou žílu. 

Linda Ayupuka patří mezi nejoblíbenější gospelové zpěvačky národa Frafra. Zpívá výhradně v jeho jazyku a na motorce objíždí kostely v regionu. Vystupuje sama, s kapelou nebo v řadách padesátičlenného ženského sboru. „Vím, co pro mě Bůh udělal. Dal mi život a všechno, co chci a potřebuji. Proto jsem šťastná. Zachránil mě, když jsem byla v nesnázích nebo nemocná. Zpívám o jeho stvoření. Vím, že je velký a chci mu poděkovat,“ vysvětlila Linda obsah alba God Created Everything a upřímně, kdybychom to od ní neslyšeli, těžko bychom z jednoduché, na syntezátory odehrané a povětšinou taneční hudby usuzovali na křesťanský gospel.

Francis Ayagama má bohatou sbírku samplů a nerozpakuje se použít dechy, varhany nebo kytary z konžské rumby a highlife. Tluče do elektrobicích, zpěvaččin hlas zkresluje Auto-Tune a náboženské úvahy převádí do funky rytmů nebo dancehallu. „Máme hodně gospelových umělců, ale nikdo nezní jako Linda. Většina zpívá pouze v tradiční tónině, ale ona se nebojí ani diskotékové verze a tak se brzy stalo, že na její hudbu dnes tančí mládež v nočních klubech,“ uvedl producent alba, s jehož názvem je nicméně v rozporu, protože tohle báječné album nestvořil Bůh, ale on a zpěvačka Linda Ayupuka. Nebo bůhví, jak to vlastně bylo.