Babince a jiné taškařice

Dvě konkrétní natáčení, která jsem absolvovala v posledních dnech, mě přiměla k přesvědčení, že na nudu či chmury způsobené třeba samotou může existovat poměrně účinný a levný lék. Babinec či chcete-li jakýkoli jiný spolek či parta, abych zase neurazila pokolení pánské.

Pozval mě na svou pravidelnou páteční seanci janovický babinec. Ve vsi má tento spolek už jméno a také čtyřletou tradici. Baby vyrábějí nejrůznější rukodělné výrobky, mají svou kroniku, jezdí společně na výlety, mohou se prezentovat i DVD-čkem, ale hlavně - každý pátek je prostě v místní hasičské zbrojnici, kde se scházejí, kopa srandy.

Ten minulý zrovna ženské zdobily perníky, které pak budou k mání na místní předvánoční jarmarkové veselici. A jestli si to nedovedete představit, tak aspoň stručný zprostředkovaný popis - rušno jak v úle, probere se kde co, a jak večer postupuje, leckdy dojde i na zpěv. Bez babince si místní ženy prostě už nedovedou život představit, jak mi svorně tvrdily. Nám je všem pořád dvacet let, smály se janovické baby, leckteré už ve věku penzistů. A je to dobře. Ostatně jejich práce, která se rovnítkem doslova spojuje se zábavou, přispívá i ke zvelebení obce. A rozhýbala zdejší kulturní dění.

Hodně podobná atmosféra byla v Dobré, kde místní učitelka medového pečiva pořádala předvánoční kurz pečení perníků. V kuchyni místní školy se jedno odpoledne sešly ženské - opásané zástěrami, s vyhrnutými rukávy a hlavně s chutí pustit se do společné akce, při níž se ještě něco přiučí. A nebyly to jen místní hospodyňky, přijely kupodivu i přespolní.

Abych ale nevynechala pány, podobné zapálení jsem zažila třeba při setkání s členy spolku lysařů, kteří zima nezima a vedro nevedro několikrát týdně zdolávají beskydskou královnu Lysou horu. O jakýchkoli sportovcích a fanoušcích v tomto ohledu ani nemluvě, i tady platí, že by si bez svých "společných pátků" neuměli svůj život už představit. A medvídky mývaly pouštějí k vodě...