Balada za jedničku

Není zákon ten, aby se zavděčil lidem všem. O zákonu týkajícím se školství, který platí od začátku roku, to platí dvojnásob. Rodiče budoucích středoškoláků se děsí, že mají na výběr jen z jedné školy, rodičům samotných středoškoláků vstávají na hlavě vlasy hrůzou ze státní maturity a rodiče prvňáčků pláčou nad ztrátou jediné velké jedničky na vysvědčení, kterou za léta vyučování paní učitelka dovedla k dokonalosti. Vysvědčení je za pár dní a prvňáčci na něm skutečně najdou hodnocení každého předmětu. Ona velká jednička vypadala skvěle, naopak dvojka, trojka či čtyřka mohla vyvolat slzy. Za velkou jedničku se skryly i dvojky z předmětů, které žáčkovi moc nešly, naopak v rozepsaných známkách i ten největší smolař určitě nějakou tu jedničku najde. Řekla bych, že hodnocení všech předmětů je takzvaně na férovku. Kantor mi dává jasně najevo, kde je potřeba zabrat a kde je s výkonem maximálně spokojený. Chápu nářky některých rodičů, kteří se o změně hodnocení dozvěděli na poslední chvíli. Když půl roku dítěti slibujete jednu velkou známku a ta se pak rozmělní do zhruba desítky malých, může vás potomek považovat za lháře. Nesouhlasím ale s tím, když říkají, že dítě z hodnocení jednotlivých předmětů nemá rozum. Na svou první třídu si vzpomínám, díky za to skvělé paní učitelce, a vím, že jsem měla jasno v tom, co je psaní, co je počítání, kde se učíme o zvířátkách a kde děláme kotouly. Možná děti zbytečně podceňujeme. Nakonec, zkuste si s nimi někdy sednout k učebnicím a tvářit se, že učivu rozumíte.