Balaklava Blues & Gaye Su Akyol: Tam kde pálí knihy, tam zanedlouho shoří i lidé

„Posledních osm let jsme z plných plic křičeli: „Hej, lidi, tohle už musí přestat, protože to povede ke třetí světové válce. A všichni říkali, aha, další konspirační teorie, Ukrajina přece nikoho nezajímá. A teď jsme tam, kde jsme,“ řekl letos po začátku války Mark Marczyk, člen kanadsko-ukrajinské skupiny Balaklava Blues, reflektující na novém albu Let Me Out její děsivost.

Dne 24. února, kdy ruský agresor vtrhl na Ukrajinu, skupina v Londýně zkoušela multimediální představení Dogs of Europe, dílo jedné z nejodvážnějších divadelních company na světě: Belarus Free Theatre. Zprvu ho hráli na tajných místech v Bělorusku, když ale po začátku války Lukaševičův režim přitvrdil, členové souboru ze strachu o život uprchli ze země.

Dogs of Europe s hudbou Balaklava Blues připomíná strašlivé rekviem za svobodné Bělorusko a scéně vévodí obří slogan: Tam, kde byli spáleny knihy, tam zanedlouho shoří i lidé. Představení podle dystopického románu běloruského spisovatele Alherda Bachareviče žijícího už dlouho v emigraci, je situováno do roku 2049, kdy Rusko z několika porobených zemí vytvořilo diktátorský superstát. Po začátku válečné tragédie se pak proměnilo v děsivé memento o apatii vůči narůstající hrozbě autoritářství a vzestupu válečnické říše. I ze skladeb sálá doslova nepříjemný fyzický zážitek. „Nikde nevidím žádné zlo ani falešné poplachy,“ zpívá Marichka v úvodu skladby Gimme, aby na jejím konci prosila o přístřeší, jídlo, lásku a zdraví.

Při setkání na loňském veletrhu Womex, kde Balaklava Blues pořád ještě vzpomínali na mimořádně emotivní protiválečnou multimediální show na Colours of Ostrava, také vyprávěli, jak se právě vrátili z Ukrajiny. Přivezli tam peníze na nákladní auto a humanitární pomoc, kterou osobně předali v první bojové linii z úplně prostého důvodu. Max své sestře Marichce totiž na otázku, co mu má na frontu přivézt neodpověděl, že neprůstřelnou vestu nebo teplé prádlo. Ne, nejvíc ze všeho toužil po doma upečeném dortu. A tak mu ho Marichka dovezla a když se večer posadili u ohně, s dalšími členy skupiny Markem a Oskarem zpívali vojákům staré lidové písničky. Skoro ty samé, které v elektropopové verzi slyšíme na albu a přestože taková Let Me Out přetéká lyrikou, podprahově cítíme, že dívka myjící si tvář slzami symbolizuje všechny nelidské krutosti, kterých se Rusové na ukrajinském civilním obyvatelstvu dopouštějí.

Lepší nebo horší, na tom nesejde, turecká zpěvačka, skladatelka a hvězda anatolského rocku Gaye Su Akyol je pořád skvělá, ale když jinak nedáte, tak na novém albu Anadolu Ejderi (Anatolský drak) (1) zatím nejlepší a nejodvážnější. Turecko neleží zas tak daleko, abychom nevěděli, o co tamnímu autoritářskému režimu jde, přitom jsme daleko od pochopení, proč musí tamní mládež poslouchat, že něco jako LGBTQ+  neexistuje; a kdyby přece jenom, už si s tím nějak poradíme, vzkázal jí nedávno prezident Erdogan, chystající zákon na potírání homosexuality coby nástroje globální diktatury s cílem oslabit islámské hodnoty. To je jedno z mnoha naplno nevyřčených témat alba o stavu dnešního Turecka uvozeného zpěvaččinou otázkou: „Proč jsme, kámo, zrovna my museli spadnout do takového pekla?“

Nutnost balit svůj protest a zoufalství do abstraktních textů a metafor, si Gaye už dávno osvojila, proto namísto přímé výzvy k odporu probudila z hlubokého spánku mytologického draka. Napůl laskavého dráčka Mráčka napůl krvavou bestii s manifestem naplněným „tancem, radostí, krví, potem, slzami a stády divokých koní“.