Z Mali na Korsiku

Status griota z multietnického národa Mandinků není vyprázdněnou značkou, v západní Africe má stále svou váhu a tím spíš, pokud se jmenujete Diabaté nebo Kouyaté, což znamená přímou linku k zakladatelům středověké říše Mali a historicky prvním griotům. Jejich průzračně krásná hudba ovšem bohužel začíná zvonit v uších už jen znalcům a starým; nebo, přinejmenším skoro. Trvá totiž na hlasech, dřevěných nástrojích, pradávných tématech a takřka ničím se nedotýká digitální doby. Má se to s ní stejně, jako s tradiční hudbou jinde ve světě, kterou když nehrajete, zapomene se na ni a skončí v muzeu. Mandinští grioti mají ale větší problém: písňové eposy nosí výhradně nosí v hlavách a z generace na generaci si je předávají orálně nebo během dlouholeté výuky, do které patří také mistrovské zvládnutí nástrojů což je v ostrém rozporu s návyky dnešních tvůrců, dávajících přednost rychlejší kariéře. Namísto od rodičů a mistrů čerpají vědomosti z rádia, nahrávek a napodobují slavné krajany, čímž dochází nejen k degradaci staletých tradic, podle britské etnomuzikoložky, publicistky a producentky Dr. Lucy Duran dokonce existuje reálné nebezpečí, že postupně úplně zaniknou. Proto před sedmi lety založila Trio Da Kali a s manažerkou Carolinou Vallejo na labelu One World Records vydávají alba s tou nejtradičnější mandinskou hudbou nahranou potomky griotských velikánů, mezi které patřil zpěvák Kassé Mady Diabaté, jehož posmrtné album Toumaro natočené s dcerou Hawou bude patřit k největším lahůdkám katalogu. 

Jméno Kassé Mady Diabaté nezískal náhodou: kassé znamená plakat a rodák z malijského Bamaka svým hlasem během života skutečně dokázal dojímat k slzám. Ve své době byl uctíván jako Salif Keita, vrozená ostýchavost a věrnost autentické hudbě bez elektrických nástrojů ho ovšem z mezinárodní slávy diskvalifikovaly. Zemřel v roce 2018 uprostřed natáčení alba. Dcera Hawa ke společným skladbám přidala vlastní a se členy Tria Da Kali a dalšími malijskými virtuózy album dokončila. 

Další radost z labelu One World Records přichází s albem N'Darila, které lze považovat za debut malijské zpěvačky Kankou Kouyate, ačkoliv jak se to s tím debutem vezme. Ostřílená sboristka procestovala svět po boku Toumani Diabateho, Salifa Keity nebo Vieuxe Farka Tourého, je členkou Africa Expressu Damona Albarna a se skotským producentem Markem Mulholandem natočila v roce 2019 skvělé afropopové album Kuma. Tentokrát se ale neteř hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyatého vrátila k akustické griotské hudbě, ve které vyrostla.

Carolina Vallejo ji za tím účelem sestavila kapelu Les Etoiles de Garana s odkazem na rodnou vesnici rodiny Bassekou Kouyatého, jehož bratři, synové a přátelé na albu Kankou Kouyaté doprovázejí. Zcestovalá světoběžnice se v textech drží tradičních témat, přidává k nim ale i novodobý odpor k násilí a porušování ženských práv. Ve skladbách také lehce cítíme aktualizaci mandinské griotské hudby, což je jenom dobře. 

Mužský soubor Tempvs Fvgit reprezentuje starobylé umění polyfonie z Korsiky, na které se jen obtížně přikládají měřítka běžného zpívání. John Cale dokonce prohlásil: „Kdybych takhle uměl zpívat, prodal bych klidně ďáblovi svou duši.“ Unikátní a capella sborovou tradici, kdy hlasy několika zpěváků splývají v jednu majestátní harmonii nebo se naopak rozcházejí, aby každý dýchal sám za sebe, obdivoval také Peter Gabriel, který ji přirovnal k „hlasům z nitra země a písním z úsvitu časů“. Ačkoliv soubor Tempvs Fvgit, což v latině znamená čas běží, už názvem nového alba Da Caminu naznačuje, že minulost pro něho neznamená stát nostalgicky na místě, naopak, kráčí s námi po cestě a stává se něčím novým. Doslova živou zvukovou krajinou v dialogu s pomíjejícím časem, kdy se podle souboru každá nota a ticho stávají součástí nepřetržitého příběhu. 

Zatímco jinde v Evropě polyfonie prakticky vymizela, na Korsice a na sousední Sardinii se zpívá už dlouhá staletí. Odvozuje se od zpěvu pastýřů, ženoucích stáda v letních měsících do hor a jednalo se vždy o tradiční hudbu obyčejných lidí, přestože texty jsou převážně v latině. Když Vatikán v 60. letech minulého století zrušil latinské bohoslužby, měla korsická polyfonie namále, přece jenom se víc, než na venkově provozovala v kostelech. O to intenzivněji k ní ovšem Korsičané přilnuli a učinili z ní svou jedinečnou hudební identitu. Extrémně rozmanitá polyfonie vedle sakrálních zahrnuje také světské, milostně poetické a pohřební písně, které dodnes neodmyslitelně patří k nejrůznějším slavnostem a běžnému životu na Korsice. Soubor Tempvs Fvgit vznikl v roce 2000 a brzy si získal pověst jednoho z největších strážců a inovátorů polyfonní tradice, kterou vedle koncertů konfrontuje také v různých divadelních představeních a scénických pásmech.