Barevná místa smutku

Přestože je Památka zesnulých v kalendáři až zítra, mnoho lidí využilo volného svátečního čtvrtku a taky víkendu k návštěvě hřbitova. Položili květiny, zapálili svíčku, chvíli postáli, zavzpomínali a možná svým zesnulým popovídali o tom, co všechno se stalo od jejich poslední návštěvy. Nechce se mi v těchto dnech myslet na to, jak na svátku vydělávají obchodníci. Neúměrně nadsazené ceny kousků větví ozdobených stuhou či, nezlobte se na mě vy, kdo tomu holdujete, příšerné kytice křiklavě barevných plastikových anturií v celofánu, takové jsou průvodní jevy všech příležitostí, z nichž se dá něco vytřískat.

Památka zesnulých ale má svůj smysl, i když je to den pevně daný kalendářem, jakoby nám někdo diktoval, kdy máme myslet na své příbuzné a známé, s nimiž už nemůžeme posedět u jednoho stolu. Dokonce ani lidový název Dušičky mi nepřipadá nikterak degradující. Je to už v lidské povaze, že věcem smutným, vážným nebo hrozivým dává veselejší jména. Vychází to už z pradávné historie a samotné podstaty pojmenovávání, kdy se jménu přisuzovaly vlastnosti jeho nositele a bylo proto jednodušší jméno změnit.

Ale ať už se na Dušičky díváte jako na nutnou tradici nebo na příležitost, jednu příjemnou skutečnost s sebou nesou. V záplavě chryzantém, karafiátů i těch plastikových anturií, v záplavě zapálených svíček a barev se hřbitovy mění. Místa smutku se tak aspoň na pár dní mění v místa smíření.