Barevný podzim

To jsou ty svátky špatného svědomí, komentoval nedávno Památku zesnulých jeden z mých respondentů. Mluvil o tom, že musel zrušit víkendovou akci pro veřejnost, protože by stejně nikdo nepřišel. Hodně lidí už o svátečním víkendu zamířilo na hřbitovy, položit květiny, zapálit svíčky a zavzpomínat na své zesnulé. Něco na té poznámce o špatném svědomí je. Jinak by se hřbitovy netopily v záplavě barevných květin jen jednou v roce. Neříkám, že na ně není hezký pohled - v sychravém podzimu vypadají žluté, fialové a bílé chryzantémy na pozadí lehce kýčovitých plastových červených anturií jako příjemné osvěžení. A přestože jde o hřbitovy, je tato záplava barev příjemná a veselá. A - přiznávám, že to není originální myšlenka - taková by měla být i vzpomínka na ty, co už nás opustili. Vzpomenout si na ně kdykoli během roku, pustit si jejich oblíbenou hudbu, připomenout jejich oblíbený vtip nebo situaci s nimi spojenou. A kytka na hrobě, ta už je pak jen jako bonus.

Zajímavá je představa, kterou vštěpujeme dětem, že ten, který odešel, je tam někde nahoře, čeká na nás, je tu pořád s námi a dohlíží na to, aby se nám nic nestalo. V takovém případě si na něj můžeme vzpomenout v každou chvíli dne, v momentech úzkosti i radosti. Nepotřebovali bychom k tomu tradicí daný den a špatné svědomí, které jako budík připomíná povinnost zajít k hrobu. O co smutnější by pak ale byly podzimní hřbitovy.