Bariéry v nás

Máte dítě? Buďte s ním doma. To samé platí pro lidi upoutané na invalidní vozík. Zdá se, že takový vzkaz visí ve vzduchu. A visí tam už příliš dlouho. Lidé, kteří mají problémy s pohybem v ulicích, narážejí na obrubníky, schody, které vedou k lékárnám a obchodům s pečivem, úřady, kde ti nejdůležitější sedí ve třetím patře. Byla bych nespravedlivá, kdybych tvrdila, že je to tak všude. Pokud mají radnice peníze a nejlépe jednoho úředníka - vozíčkáře k tomu, může si město výskat. Třeba v Bruntále pracují na takzvané bezbariérové trase. Ta umožní lidem s handicapem nebo kočárky normálně nakoupit, vyřídit, vstoupit. V Karviné, kde už lidem došla trpělivost, museli počkat na to, až se jednomu z radních narodí dítě. Ten teprve teď zjistil, že pohyb po městě s kočárkem není nejsnazší. Projektanti a úředníci by si měli takovou zkušeností nejméně na měsíc povinně projít. Nejenže by o lidech, kteří například plánují bezbariérové turistické chaty v Beskydech, přestali přemýšlet jako o bláznech či snílcích, ale snad by taky překonali bariéry sami v sobě. Přestali by rozlišovat na my - bez vozíku, bez kočárku, bez berlí či bílé hole - a oni - ti, kteří si věčně stěžují, že se někam nedostanou. Pak už by šlo jen o to, sehnat peníze a postarat se, aby překážky zmizely. Zatím je to všechno tak nějak naopak.