Bassekou Kouyate & The Zawose Queens: Jak vzít věci do vlastních rukou

Myslete si o tom, co chcete, tak to prostě ale v některých kulturách chodí, takže s albem Maisha (Life) se nám od Zawose Queens dostává jedné z mála příležitostí slyšet ženy z tanzanského národa Gogo sólově zpívat a ke všemu vlastní skladby. To že s přispěním decentní elektroniky je už podružné a výsledek proto publicistka Jane Cornwell nazývá předznamenáním nové éry.

„Tohle je naše dědictví, prováděné po našem. Přišel čas, aby ženy z rodu Zawose zaujaly v hudbě své právoplatné místo,“ tvrdí Pendo a Leah, dcera a vnučka Hukwe Zawoseho, legendárního tanzanského zpěváka s rozsahem pěti oktáv a jedné z prvních velkých afrických hvězd koncertujících na festivalu Womad Petera Gabriela, na jehož labelu Real World vydal několik úspěšných alb. Než v roce 2003 Zawose zemřel, založil uměleckou školu vyučující hudbu národa Gogo a za studenty měl i některé ze svých bezmála dvaceti dětí, narozené sedmi manželkám. Patřil ke konzervativcům: ženy v hudbě určené pouze mužům podle něho mohly zpívat pouze doprovodné vokály a hrát na bubny muheme; o kalimbě ilimbu, dvoustrunných houslích chizeze nebo marimbě nemohla být podle něho ani řeč. Po smrti patriarchy se v rodu Zawose daly přece jenom některé věci do pohybu, ale s odvahou neohlížet se na tradice přišly obě ženy až nyní na albu Maisha. A dokonce za přítomnosti Baba Leaha, bratra Hukve Zawoseho, otce Leah a mistrovského hráče na chizeze.

„To, že nám k tomu dal stařešina Gogo své požehnání, mě přišlo velmi důležité. Leah s Pendo jsme na albu chtěli představit jako ženské průkopnice. Proto jsme s nástroji šetřili, pozornost upřeli na jejich jedinečné hlasy a princezny rodu proměnili v královny Zawose,“ vysvětlil skromnější zvuk britský producent Tom Excell, jinak leader skupiny Onipa, kterému pomáhal krajan Oli Barton-Wood.

Do albového příběhu ženské emancipace dokonale zapadly dvě další aktérky: manažerky Aziza Ongala, dcera tanzanského hudebního velikána Remmyho Ongaly, a Pepe Waziri ze skupiny Kilimanjaro Band.

„Pracovala jsem na projektu financovaném Britskou radou a chtěla propojit britské elektroproducenty s tanzanskými hudebníky, a přitom myslela na ženy, s jejímž zapojením do hudby máme v Tanzanii pořád problémy. Pak jsem uslyšela zpívat Leu a Pendu a z jejich hlasů mně naskočila husí kůže. Tom s Olim navíc souhlasili, že přijedou do přístavního města Bagamoyo, a my k povětšinou živému natáčení dostaly výhodu domácího prostředí, zahrnující také místní pláž nebo střechu hotelu,“ přiblížila Aziza Ongala vznik vynikajícího alba, na kterém se podíleli ještě další hudebníci.

The Zawose Queens|foto:Michael Mbwambo

„To, co jsme udělali, nebylo snadné. V tradičních kruzích se pořád očekává, že by se ženy měly držet zpátky, takže jsme se rozhodly vzít věci do svých rukou. A doufáme, že albem inspirujeme další ženy z národa Gogo aby se staly součástí evoluce,“ prohlásila Leah.

To, že Bassekou Kouyaté v minulosti hrál s Carlosem Santanou, U2, Bélou Fleckem, Kronos Quartet nebo Taj Mahalem sice virtuózovi na loutnu ngoni dodává vysoký kredit, s jeho novým albem Djudjon by to ale nemělo svádět k domněnce, že stále jede po Západu nakloněné lince a jako v minulosti budeme poslouchat „malijského Jimi Hendrixe“ obklopeného bouřící kapelou a spoustou hostů. Zcela prvně ho v modu rozsáhlých griotských eposů nabízí ponejvíc domácímu publiku, orientujícímu se v historických odkazech, poselstvích, nezbytných chválách mecenášům a jemných nuancí skromného akustického doprovodu třech louten a perkusisty, ze kterého co do vášnivosti vyzařuje pouze hlas manželky Amy Sacko.

Střemhlavé rytmy vystřídala poklidná rozjímavost a na povrch vystoupala velebná zvonivost strun. A v neposlední řadě zjevná hrdost na první výhradně malijské, v rodné vesnici Garaná regionu Segou synem Madouem natočené a Ibrahimem Kabou koprodukované album. Podle Caroliny Vallejo z labelu One World Records tak nenáročné, jak jen mohou být ta největší umělecká díla, kdy máte pocit, že sedíte u Kouyatého doma, kde kromě rodiny a nástrojů nikdo není. Oproti předchozím nahrávkám budete spíš sedět, než jako obvykle při tanci mávat rukama a kdo z krátkých úvodů uvedených na obalu ke každé skladbě přejde k samostudiu, dojde k podstatě životní náplně griotů: nosit v hlavách historii starobylých západoafrických říší a z generace na generaci připomínat hrdinné činů vládců. Většina skladeb totiž uvádí konkrétní osoby nebo dávné, v Mali dobře známé události a v případě Batou třeba vyzdvihuje griotský rod Bassekou Kouyatého, stojící u základu mocné říše Mali.