Boj o stupně

Jestliže je venku takové vedro, že z člověka teče pot při pouhé stometrové pochůzce do nejbližšího obchodu, tak je jistě velmi příjemné vrátit se do kanceláře, ve které je svěží vzdoušek s příjemnou teplotou kolem pětadvaceti stupňů. Za takovým zázrakem stojí klimatizace, výdobytek moderní techniky.

Pokud jste v menší kanceláři sám nebo třeba jen s jedním kolegou, jistě nebude tak velký problém domluvit se na nastavení klimatizace na příslušnou cílovou teplotu. Jestliže ale obýváte prostornější kancelář s dalšími deseti lidmi, pak nastává docela problém. Každý z nich má jiné teplotní požadavky. Otužilci by například vůbec neváhali nastavit teplotu na méně než 20 stupňů. Jednoho takového kolegu jsme u nás v rádiu měli a dost důrazně jsme mu museli vysvětlit, že rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou by podle většiny odborníků neměl být větší než šest stupňů. Jinak hrozí zdravotní potíže. Jsou ale i opačné extrémy. Venku je dvaatřicet ve stínu a parno k zalknutí a dotyčný nebo spíše dotyčná nastaví vnitřní klimatizaci na dvacet osm. To pak vlastně ani nepoznáte, jestli jste na ulici nebo v kanceláři. Prostě téměř nulový efekt.

Budiž ale řečeno, že ani při nastavení většinově přijatelné teploty problémy nemizí. Je to totiž pořád jen kompromis, který někomu vyhovuje a jiný je schopný odskákat ho pořádnou rýmou nebo bolestmi v krku. A pak že technika lidem pomáhá. Dodávám k tomu - ano, pomáhá, ale v tomto konkrétním případě jen některým. Jiným dokáže pořádně zabrnkat na nervy.

A jaký závěr jsem z toho vyvodil? Klimatizaci beru určitě jako přínos. Za přežitek naopak považuji práci ve velkých kancelářích s mnoha dalšími kolegy. Deset či více lidí se na společných pravidlech domluví mnohem obtížněji než kdyby byli jen dva nebo tři. A neplatí to pouze pro zmiňovanou teplotu. Týká se to třeba i používání světel nebo luftování pomocí otevřených oken a dveří.