Bojovné knihovnice

Poslední dva týdny mne schvátil jakýsi vir, který mě uzavřel do útrob starobělského stavení. Jediný kontakt se světem pro mne představovaly noviny, televize, případně internet. Nebylo dne, abych se nedozvěděla cosi nového o Národní knihovně. Mozek nezatížený běžnými pracovními povinnostmi na to reagoval po svém. Vzpomněla jsem si na řadu svých bývalých kolegyň. Ano, i já jsem svého času patřila k lidem, o kterých prakticky nikdo nic neví. Byla jsem knihovnicí. A to, co si o nich v skrytu duše myslíte, je z mé zkušenosti většinou pravda. Jsou to uzavřené plaché bytosti, které rády čtou. A mají svou práci rády i když dostávají bídný plat. A také nestávkují jako zdravotní sestry i učitelé. Protože marketing je pro ně prakticky sprosté slovo, tak o podstatě knihovnické práce nikdo nic neví. Jenže - teď se to s kauzou Kaplický výrazně změnilo. Najednou i běžný občan ví, že je tady jakási instituce, která musí ze zákona shromažďovat všechny knihy a pečovat o ně. Taková mediální masáž může mít svou dohru. Šedým knihovnickým myším to může dodat sebevědomí, a proto bych šéfům pražské radnice ráda vzkázala: Hoši, nehlaďte hada bosou nohou. To že se na vás možná naštve architekt a trhnete si mezinárodní ostudu, ještě nějak ustojíte. Co ale uděláte, až dojde trpělivost té mase bezejmenných knihovnic? A co když vyrazí do ulic protestovat? Za národ, za knihy, za ušlechtilé cíle... Zvládnout Himaláje je totiž úplná hračka proti bojovným knihovníkům, kteří jsou po řadě let nezájmu veřejnosti dnes každý den v médiích. A kdyby došlo na útok zblízka, radím: utíkejte. Já osobně jsem byla svědkem toho, jak kolegyně dohonila čtenáře na zastávce a donutila ho na místě zaplatit před užaslými cestujícími upomínku. A představte si, dokonce už třetí.