Bydlení je hra

Už to budou celé 4 roky co jsme se s manželkou odhodlali ke koupit bytu v Ostravě. Pravda, malého, v paneláku a dál od centra, ale našeho prvního a v celkem slušné lokalitě se solidními sousedy. Alespoň jsme tedy byly ještě donedávna přesvědčeni, že tomu tak skutečně je. Ovšem sousedé, stejně jako prostředí všude kolem nás se mění a na to jsme tehdy, v roce 2004, asi nemysleli.

Místo krásných, vzrostlých stromů naproti vchodu do našeho paneláku, dnes trčí ze země několik nevzhledných pařezů, sousedka nad námi před časem vyhořela a zanechala po sobě dluhy na nájemném a zcela zdevastovanou garsonku. Také na nedalekém parkovišti už mnohdy jen obtížně hledám volné místo. Možná by někdo mohl namítnout, že jsme se prostě jen kdysi unáhlili, ale mě opravdu osmiměsíční lítání po realitních kanceláří nepřipadá zrovna, jako krátká doba. A nejlepší na tom všem je, že se teď zřejmě historie začíná opakovat. S manželkou totiž hledáme náš byt číslo dvě. Chceme tak opustit okoukané stěny našeho šedivého domu počmáraného sprejery a najít si něco lepšího.

Tak schválně, myslíte si, že je to v dnešní době jednodušší, že jsme zmoudřeli a poučili se ze svých chyb? Ale kdeže! Sotva před třemi týdny jsme se málem nastěhovali do bytu v 5. patře, bez výtahu, v rušné ulici, se sousedy, kteří nemají rádi psí štěkot. Dokážete si představit, jak dlouho bychom v něm vydrželi s našim temperamentním kokršpanělem?