Carlos Santana: Jak na lidi seslat čarovné kouzlo

Aby bylo jasno: jednasedmdesátiletý Mexičan nenatáčel v Africe, ani odsud do studia nepovolal kteréhokoliv z virtuózních muzikantů, jen si od afrických autorů vypůjčil některé skladby a převedl je do santanovské afro-latiny. „Každý si pamatuje, že mou první vášní je od začátku africká hudba,“ připomíná Santana, obnažující vztah ke kontinentu především v rytmické smršti a textech – odzpívaných expresivním hlasem Conchy Buika, úžasné španělské zpěvačky původem z Rovníkové Guineje, druhé hvězdy alba.

A pokud se Santana s nadsázkou přirovnává k mexickému ptakopysku, u Buiky myslíme na chameleóna, co chvíli zabarveného do jazzu, flamenca, soulu, funky nebo mexických písni rancheras. A víte, čemu se nechce věřit? Že si Santana Buiku  vyhledal při brouzdání na internetu: berme to za důkaz nemožnosti před zakouřeným osudovým hlasem kontroverzní bisexuálky utéct. Unešený Santana se pak vůbec nerozpakoval ji nechat napsat většinu textů. A v milostné skladbě Los Invisibles propadnout vyznání o lásce k dívce, které její matka nepřeje: „Marie neplač, jsi dívka, kterou miluji.“

Brilantní britská soulová zpěvačka a klavíristka Laura Mvula (po rodičích karibského původu) zase vždycky zpívala o tom, že se nikdy nestane tím, čím bychom od ní chtěli.

Šamanské bubnování u Santany

A takhle je to s celým albem: snad z každé skladby vám spadne čelist. Z nekompromisní kytarové energie, tanečního uvolnění a emotivního prožitku, kdy cítíte, že chybí jen kousek a dál už nikdo z nás nesmí. Když dozní Candombe Cumbele (od nigerijského afrofunkera Easy Kabaka Browna),  jste si tím naprosto jistí: „Snažil jsem se propojit metafyzično s realitou, beze strachu seslat na lidi čarovné kouzlo.“ Tolik afrického doslova šamanského bubnování jsme u Santany navíc ještě nikdy neslyšeli.

„Album je o božském rituálu, ať už máme na mysli Štědrý den nebo Kristovu krev obětovanou za hříchy světa, což může být také voodoo na Haiti nebo kdekoliv v Africe,“ řekl Santana a skladbu Breaking Down The Door mínil do značné míry jako poctu calypso písni Abatina, skupině Kobo Town a zpěvačce Calypso Rose, která ji s autorem Manu Chao proslavila.

Nic tím nenaznačujeme, pokud ale americký producent Rick Rubin kdysi přidal k legendě Johnnyho Cashe albem American Recordings poslední díl nesmrtelnosti, a nedostižný countryman nás tím pádem opustil s pocitem dokonaného díla, u Santany se dobereme stejného pocitu: ne že by se chystal za Cashem, tohle odvážné album ale asi už těžko kdy překoná. Santana nedělá žádné ústupky mainstreamu, vlastně jde totálně proti němu. Buika syrově zpívá španělsky a jorubsky a manželka Cindy Blackman Santana předvádí festival neuvěřitelně složitých polyrytmů, a zpochybňuje vše, co si představujeme pod funky bubnováním. Ve skladbě Los Invisibles  dokonce povolává do zbraně hypnotické severoafrické rytmy střižené bhangrou a vztyčuje prapor nezapomenutelnému alžírskému rockerovi Rachidu Tahovi, jehož skladbou Barra barra se Santana nechal inspirovat. 

Santana se nerozpakuje vypalovat téměř hardrockové riffy a jeho blues se často odvíjí od psychedelických afrických kytaristů, netušících v 70. letech o jakýchkoliv pravidlech jak by měla znít kytara, takže z ní intuitivně dolovali zvuky strašící jako bubáci. Stejně jako dnes Santana.

Halloween bez bonbónů

Rockoví titáni buď v laskavosti publika dožívají a jsou za to milováni, nebo sami sebe v nekonečných variacích vykrádají v domnění, že tím jdou s dobou; to není případ Carlose Santany, jiskřícího chlapíka na vrcholu uměleckých sil s duchem Woodstocku v srdci, kterého pořád potřebujeme. „Radost je opakem strachu. A myslím, že CIA, FBI, Pentagon, Hollywood a další jen rozsévají a prodávají strach. Je to jako každodenní Halloween, jen bez  bonbónů. Takže ano, tohle album je dar, co nám spadl z nebes a chceme rozdávat jen radost a naději.“