Čas a priority

Kdysi jsem měl na všechno času dost. Věnoval jsem se svým koníčkům - a že jich nebylo málo! Spoustu času jsem věnoval přátelům a kamarádům, přítelkyni, četl jsem knihy, hrál na kytaru. Dokonce v kapele. A často jezdil na výlety. A mezi tím vším jsem samozřejmě pracoval.

Teď mám pocit, že čas zatraceně rychle letí, a já vůbec nic nestíhám. Koníčky už nemám téměř žádné, respektive se jim vůbec nevěnuji, přátelé a kamáradi jsou bůhví kde, jednou za uherský rok si zavoláme nebo napíšeme krátký e-mail. Čtu výhradně agenturní zprávy, z kytary sem tam utřu prach. Na výlet párkrát do roka. A mezi tím vším je spousta práce. Ta vlastně všechno ostatní vytlačila. Kromě rodiny, na kterou ale momentálně také nemám tolik času, kolik bych si představoval.

Kdosi kdysi kdesi prohlásil, že když někdo říká, že nemá na něco čas, daná věc pro něj ztrácí prioritu. Když jsem nad tím tak přemýšlel, našel jsem na tom kus pravdy. Na druhou stranu pro mne práce zatím stále ještě je i koníčkem, takže věnovat jí více času než bych měl, mi zase až tak nevadí. Pokud je ovšem v mých silách ji všechnu zvládnout. A já mám momentálně pocit, že mi to všechno nějak přerůstá přes hlavu. Souvisí to s prací na inovaci rozhlasového webu. Ta ale nepotrvá věčně a až to bude všechno hotové, trochu se mi uleví. Pak si i možná vezmu nějaké to volno a vrhnu se do víru zcela jiných aktivit, které momentálně stojí odsunuté někde na vedlejších kolejích. A nejspíš zase zjistím, že na všechno mám strašně málo času a že nic nestíhám. Hlavně ale budu chvíli s rodinou. Ač se to možná mnohdy nezdá, je to neměnná priorita číslo jedna.