Čekání na očkování

Patnáct lidí ze sedmnácti a půl tisíce, to vypadá jako plivnutí do moře, ale možná právě to plivnutí spustilo lavinu. První případ se objevil před týdnem a dnes už mluvíme o epidemii. Žloutenkou onemocněli lidé, kteří žijí v jedné ulici, v jednom domě. V poměrně uzavřené komunitě. A tam se viry rychle šíří. Člověku zhýčkanému voňavými mýdly, teplou sprchou třikrát denně a v mezidobí dezinfekčními ubrousky na ruce, které zlikvidují špínu nachytanou během dne, může představa takzvané nemoci špinavých rukou vyvolat před očima obrázky středověku v prostředí záchodů splachovaných přímo na ulici. Ale středověk v tomto podání ještě neskončil. Nejen v nejchudších zemích světa, ale i na okrajích našich takzvaně civilizovaných měst žijí lidé v ghettech v podmínkách podobných středověku, ať už z donucení, nebo ze svobodné vůle. Tak či tak se v takových komunitách nic neutají a nic neudrží pod pokličkou. Ani ta nemoc, zvláště je-li silně nakažlivá.

Do boje se zákeřným virem teď vytáhli epidemiologové. Týden po prvním výskytu žloutenky dnes v Bruntále začíná mimořádné hromadné očkování. Mohlo začít už včera, ale museli počkat na souhlas ministerstva zdravotnictví. Mezitím se potvrdily čtyři nové případy. Každý den v takové situaci může znamenat katastrofu. Pro jednoho, pro pět, deset lidí. Umíme už soudit ve zkráceném řízení, umíme rychle nahradit jeden druh dopravy jiným, ale když jde o zdraví lidí, neumíme si poradit. Anebo jinak - uměli bychom, ale musíme čekat na svolení shora. A z Prahy do Bruntálu je to přece jenom kus cesty.