Češi, zde nekrást

Samozřejmě vím, že společnost, do které taky patřím, není klubem Rychlých šípů. Ba dokonce chápu, že nikdy podobným klubem nebude a dokonce jsem ochotna připustit, že by to nedělalo dobrotu. Někdo zkrátka musí na sebe vzít životní roli Štětináče či zastat Dlouhé bidlo. Vždyť i ve zmíněném slavném šípáckém klubu byli vedle Mirka Dušína taky poněkud méně ploché charaktery, jejichž nositelé občas bojovali se svou komplikovanější duší. Nemyslím si dokonce, že by klub Rychlých šípů připomínala část města, ve kterém žije má švýcarská přítelkyně, ale přesto když si pro něco potřebuje odskočit do domu, nezamyká auto! Ba dokonce často nezamyká ani dům! Kde se stala chyba, to všichni víme, ale nic s tím neuděláme. Velmi jednoduše řečeno - jsou zkrátka lépe vychovaní. Nikdo jim nikdy netvrdil, že majetek a moc patří lidu, a naopak je učili, že když mají vlastní pílí či vlivem štěstí více, je správné se aspoň trochu rozdělit. U nás šla výchova historicky opačným směrem. Jen za poslední tři týdny zmizely z majetku naší rodiny jedny hodinky zapomenuté v koupelně fitcentra, čtyři puklice z auta zaparkovaného před domem, jeden mobil z nehlídané kapsy na tramvajové zastávce, svetr ve školní šatně, noviny z poštovní schránky a jedno docela staré kolo zamčené ve sklepě. Touto poznámkou bych ráda uvedla zpátky v život kdysi nechvalně proslulou výzvu našich rakouských sousedů - Češi, zde nekrást.
Tisíc šejtanů na vás, plantážníci!