Česká vynalézavost

Když se v jednací síni projednával ostře sledovaný proces s Petrem Hrochem, který zavinil srážku tramvají na ostravské jednokolejce, nebylo téměř nic slyšet. Představte si, že dvě hodiny sedíte ve vydýchané místnosti a napínáte uši k zbláznění, abyste profesionálně odvedli svou práci. No, není to zrovna med. Jenže každá profese má své. I novinařina. A tak proč si naříkat... Problém u tohoto soudu byl ale v něčem jiném. Proces - až na výjimky - je totiž veřejný. Každý z vás může do jednací síně vejít a poslechnout si, jak ústavní činitelé jednají. Předem vás ale varuji: vyhněte se místnosti číslo sedm krajského soudu. U kauzy Hroch tam přišlo několik cestujících, kteří se při srážce zranili. Vesměs šlo o starší lidi. Jenže veřejnost nic neslyšela. Starší manželé se za mnou zoufale dohadovali, co že to ten žalobce vlastně navrhuje za trest. Skutečně mi jich bylo líto. Zažili hrůzu na lince číslo pět, dobrovolně se přišli podívat, jak bude spravedlnosti učiněno zadost. A nakonec - nic neslyšeli. Proces tedy veřejný byl i nebyl. Veřejnost dovnitř mohla, ale nic neslyšela. Tak tomu říkám česká vynalézavost.