Chvála mechanickým přístrojům

Občas si navlékám na ruku hodinky po svém tatínkovi. Někdy z nostalgie, jindy proto, že musím vypnout mobilní telefon, na kterém obvykle sleduji čas. Jsou to hodinky značky PRIM někdy z 60. let minulého století. Pokaždé, když je po delší době vyndám ze šuplíku, musím je natáhnout a seřídit čas. Někdy se mi při tom zasteskne. Nejen po tatínkovi, ale i po těch dobách, kdy jsme používali přístroje, k jejichž pohonu byla zapotřebí lidská energie. Hodinky bylo třeba natáhnout, na misku vah se naskládala závažíčka, film ve fotoaparátu se přetáčel ručně, ukazováček točil číselníkem telefonu.

Dnes už většina těchto přístrojů skončila na půdě, v bazaru, nebo v popelnici a nahradily je přístroje elektronické - přístroje na baterky. Možná jsou přesnější, ale já mám pocit, že ty mechanické byly v něčem přece jen lepší. Člověk do nich vkládal vlastní energii a tím s nimi nějak spolupracoval, komunikoval. Dnes stačí prostě zmáčknout knoflík. A čím méně energie je potřeba, tím víc se mačká.

Podobné je to i s hudbou. Dřív zněla hudba jen tehdy, když se lidé dali do zpěvu nebo vzali do ruky hudební nástroje. Vkládali svou energii a předávali ji dál. Dnes stačí zmáčknout knoflík, a jak slyšíme, každý mačká, až z toho hlava brní. Hudba zní ze sluchátek přehrávačů, line se z obchodů, restaurací, doprovází nejrůznější akce. Ale kolik by jí asi znělo, kdyby bylo pokaždé zapotřebí rozeznít struny dotekem vlastních rukou nebo píšťaly vlastním dechem?

Ale zpátky k mechanickým přístrojům našich předků. Existuje totiž jeden, který stále používáme a který dokonce stále zdokonalujeme. Uhodnete který? Jízdní kolo. Takže, malá výzva. Jestli máte ještě doma nějaké mechanické přístroje, prosím, nevyhazujte je! I když je už třeba běžně nepoužíváte, zkuste to aspoň občas - navážit mouku na staré váze, natáhnout hodinky. Anebo si vyjeďte někam na kole!