Cimarrón: Kovbojové s harfou

19. červenec 2022

Světoznámá, na Grammy nominovaná skupina hraje joropo, hudbu z kolumbijských plání Llanos. Na albu La Recia (Tough Woman) ovšem nově z pohledu ženy - zpěvačky Any Veydó – což lze v prostředí, kterému odjakživa dominují muži, považovat málem za genderovou revoluci.

Svoji roli si Ana nevybrala dobrovolně: když v roce 2020 zemřel leader skupiny, harfeník a zároveň její manžel Carlos Rojas, nic jiného ji vlastně nezbývalo; bez vůdce by jinak skupina zanikla. Měla k tomu všechny předpoklady: patřila k průkopnicím robustního způsobu zpěvu recio, obvykle spojovaného pouze s muži, zatímco ženám v joropo náležela spíš romantičtější, procítěnejší poloha. Vedle toho, že Cimarrón s manželem založila, po celou dobu se podílela i na jeho směřování. Když zemřel, bylo ji to ovšem k ničemu a nestačila se divit, kolik dveří se před ní coby kapelnicí najednou zavřelo. Bořit mýty totiž není snadná věc, zvlášť na pláních Llanos a podle Any nešlo ani podceňovat obyčejnou mužskou závist, že by úspěšnou kapelu mohla vést žena.

Cimarrón začali v 90. letech a pocházejí z rozsáhlých nížinatých plání s protékající řekou Orinoko zasahujících až do sousední Venezuely. Odjakživa se tu ve velkém pěstuje dobytek a koně a žije farmářským způsobem. Čeká vás tu ale jedno velké překvapení: kovboj s harfou přehozenou přes sedlo. A to ne s nějakým příručním drnkátkem, ale třiceti strunným nástrojem do výšky chlapa. V Llanos se bez něho neobejde hudba joropo, směs afrických, evropských a indiánských vlivů. Součást lidových slavností stojí také na pronikavých hlasech připomínajících andaluské Cikány a jejich flamenco. Kořeny joropo totiž hodně míří do středověkého Španělska. Zahrnuje divoké i pomalé tance, improvizovaná básnická klání, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje i v čistě instrumentální podobě. Cimarrón se pak ve světě proslavili podáním nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus zdůrazňuje dupot kožených bot tanečníků.

Přítomnost harfy nesouvisí s žádnou krkolomnou fůzí: nepochází z místních indiánských zdrojů, nepřiplula sem na otrokářských lodích z Afriky jako banjo do Států, přivezli ji sem španělští misionáři a minstrelové. Nelze ji ani brát ani za kolumbijské specifikum: harfa je populární a hojně používaná po celé Latinské Americe.

A název Cimarrón? „Lidé z Llanos tak říkají divokému býkovi z volné přírody. A my zkoušíme hrát také divokou hudbu s nezkroceným feelingem. Dovoluje nám to hodně improvizovat jako kapela i jako sólisté. Někdo v tom může slyšet princip jazzu, ale my tím hlavně vyjadřujeme africké dědictví naší hudby,“ vysvětlil v roce 2010 Carlos Rojas po koncertu na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.

„Album La Recia pro mne představuje hledání toho, co znamená být v kontextu joropo ženou. Musela jsem si najít vlastní pohled na historické a spirituální tradice a zajímala mne postava silné ženy nucené se spolehnout sama na sebe bez jistot, které se v regionu od ženy očekávají: manžel, děti rodina,“ uvedla Ana Veydó riskující i hudebně.

U Cimarrón se sice pořád všechno točí okolo zvuku harfy, nicméně už mu není podřízen a album máme brát za druh manifestu otřásající masově zpopularizovanou formou joropo z Llanos, protože skupina do hudební identity regionu Orinoko vrací z mnoha důvodů vynechané styly a nástroje a zpochybňuje vnímání joropo jako výhradně kovbojské hudby. Pro Anu je také důležitý odklon od štěstím přetékajících tradic, pro ni nepříjemně ignorujících historii bolesti, válek a ztrát, na které se při samém zdůrazňování jedinečnosti joropo zapomíná. „Nic z toho jsme nepodmínili modernímu očekávání. Naší snahou je postavit hudbu Cimarrón na úroveň rocku, jazzu a klasiky, přičemž nekompromisně vycházíme pouze z našich vlastních kořenů,“ vysvětlila Ana a na důkaz nejvíc vyzdvihuje skladbu Veloria. Zní krásně a současně, jedná se ovšem o velmi starou romantickou píseň z nejvzdálenějšího amazonského okraje Llanos, rytmicky poháněnou bubny manguaré. Dvojice až dvoumetrových vydlabaných kmenů, do kterých se buší paličkami slouží amazonským indiánům už tisíce let jako důležitý komunikační nástroj slyšitelný údajně až třicet kilometrů daleko. Ana bubny manguaré nezvolila náhodně: tak jako pro amazonské národy, tak i pro Cimarrón představují symbolické prolomení izolace regionu od zbytku země. A skrze album La Recia navázání nového a čerstvého kontaktu se světem.

Spustit audio