Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – březen 2025

Finskou skupinu Pauanne buď milujete nebo...milujete ještě víc. Jak ale napovídá název nového alba Joku Raja Rakkaudessakin, není potřeba to přehánět. Z překladu se totiž dozvíme, že i láska by měla mít své hranice. A také být otevřená, tolerantní a zbavená předsudků plynoucích z obav před cizinci, takže tak úplně o lásce, jakou si představujeme, album není. To nic nemění na tom, že bychom nemohli mít zpěvačku, houslistku a hráčku na citeru kantele Kukku Lehto s multiinstrumentalistou a programátorem Tero Pennanenem, kteří Pauanne vedou, hodně rádi. I třeba proto, že se nadále drží svého elektro folku, v němž prý spolupracují se zpěváky, kteří už dávno zemřeli. Nejde ale o žádná kouzla, to jen do moderního doprovodu samplují jejich hlasy nalezené v archívech.

Jako obvykle se soustředili na finský region v okolí Baltského moře a Karélii, multikulturní území proslulá v minulosti mnoha jazyky. Protože Pauanne ale zjistili, že spousta tehdejších nedorozumění plynoucích ze vzájemného nepochopení a nevzdělanosti se až příliš podobá těm současným, rozhodli se je proměnit v ústřední téma alba. Nejsou v tom nováčci: do minulosti se protančili už na těch předchozích, tentokrát ale texty a příběhy nalezené ve starých sbírkách spojili s ženskou emancipací, kulturním přivlastňováním a ve skladbě Onneni Tähdet (My Lucky Star) našli asociaci k válečným veteránům odcházejícím do boje jako hrdinové, kteří po návratu propadli alkoholismu a životnímu zmaru. „Moje šťastné hvězdy přestaly zářit a opustila mně milovaná dívka, protože jsem se vydal na dráhu pijáka. Moji nejdražší přátelé, prosím, odpusťte mi,“ slyšíme ze samplu zpívat Taavi Uutelu text z roku 1957.

Kdo ví, co se africkým bohům vymýšlejícím kdysi dávno hudbu honilo hlavou, očividně přitom ale mysleli na zaneprázdněné ženy a aby je přece jenom někdo neodtrhoval od práce a nenutil k hudbě, do božských přikázání rovnou zanesli, kterých nástrojů by se ženy neměly ani dotknout. Leckde v Africe se dodnes o takových tabu nediskutuje, a pokud přece jenom ano, vystřídá bohy pozemský prezident, jako třeba ten v Burundi, co nejpřísněji zakazující ženám bubnovat v proslulých rituálních obřadech, zařazených dokonce na kulturní seznam UNSECO. V nedaleké Keni to sice bohové s vládou s hudebními tabu pro ženy tolik nehrotí, přece jenom ani tady není obvyklé, aby v bubenickém mistrovství předčila žena i ty nejlepší muže. Kasiva Mutua to dokázala a je považována za nejdynamičtější perkusistku své generace proslavenou po celé východní Africe. Její debutové album Desturi (Tradice) se navíc stalo silným prohlášením, protože se na něm představuje také jako sebevědomá zpěvačka, kytaristka a skladatelka míchající tradiční vlivy z Keni, Ugandy a ostrova Réunion s afropopem, reggae, jazzem a hip hopem.

Kasiva Mutua v prostředí bubeníků vyrostla a inspirací k ženským příběhům skladeb se jí dostalo od babičky. K albovému debutu se dopracovala přes hraní v kapelách velkých východoafrických hvězd a studiem, takže dnes vede ženský projekt zaměřený na bubnování a o své zkušenosti se dělí na přednáškách pro TED Global Fellow. Do studia si Kasiva Mutua pozvala početnou sestavu muzikantů a zpěváků a z prvního poslechu alba je zřejmé, že z Keni se o slovo na mezinárodní afropopové scéně důrazně hlásí další výrazná umělkyně.

Kdo je americký zpěvák a kytarista Chris Eckman? Záleží na tom, koho se zeptáte. Rockeři si ho pamatují ze skupiny The Walkabouts nebo sólových alb ve stylu temnější americany a není těžké ho zařadit do trojúhelníku Nick Cave, Leonard Cohen a Johnny Cash. S Hugo Racem ve skupině Dirtmusic ovšem elektronicky atakoval pouštní blues Tuaregů ze severu Mali a po založení prestižního německého labelu Glitterbeat jako producent a vydavatel přestal myslet na jakékoliv hudební a zeměpisné hranice. Vždycky tvrdil, že ho k tomu přivedla posluchačská krize a dění ve Spojených státech, takže se přestěhoval do slovinské Lublaně, odkud dodnes operuje a založil tu rodinu. Slovinská příroda a vycházky do hor Chrise Eckmana prý naplňují a inspirují, nicméně vrozené melancholie ho nezbavily, jak slyšíme z jeho nového alba The Land We Knew The Best (Země, kterou jsme znali nejlépe), na kterém ho doprovází početná kapela a jemným hlasem podporuje slovinská písničkářka Jana Beltran. Třeba v úvodní nádherné skladbě Genevieve, dlouhém přemítání o tom, jak zapomínáme, jak ten čas běží.