Čistota jazyka

Ale zpátky na začátek - tedy - uprostřed zajímavě různojazyčně znějící Ostravy svrhla se má pozornost nečekaně k rodnému jazyku, tedy k češtině, o níž se nedávno rozhodli pečovat i naši zákonodárci. Málokdo z nich se ve světě domluví bez tlumočníka, logicky proto začali usilovat o čistotu jazyka českého. Veřejnoprávní média prý musí k národu promlouvat spisovně. Samozřejmě netuším, jaká média poslanci poslouchají, ale nevšimla jsem si, že by v českém rozhlase a české televizi někdo mluvil nespisovně. Vyjma redaktora Svobody, který nám i tento týden ve večerních Událostech české televize sdělil, že hudba kapely zněla nadupaně. A to měl svůj komentář určitě pečlivě připravený. Problémy by ovšem mohl mít také motýl Emanuel, jehož jsem na veřejnoprávní obrazovce viděla docela nedávno. Útočným pražským dialektem odehnal od obrazovek i mé děti, za což bych mu byla vděčná, kdyby jim to vydrželo déle než půl hodiny. Jenomže nevydrželo, a proto neshledávám na pražsky švitořícím Emanuelovi a dalších jeho hmyzích souputnících nic pozitivního. Nicméně si nemyslím, že by jazykové úlety redaktora Svobody a motýla Emanuela musel řešit parlament České republiky, i když by to mohlo být i veselé. Přimlouvám se však za to, aby někdo, a nemusí to být parlament, vysvětlil fanouškům v Sazka Aréně, že když fandí našim hokejistům pokřikem Čechy, Čechy, mohl by například takový Jiří Dopita přestat hrát, protože Morava ani Slezsko své týmy na mistrovství nepostavily. Čeština je zkrátka jazyk krásný a záludný.