Clarinet Factory & Harfy nad Oslavou

Album Pipers bezvýhradně potvrzuje, že nejkrásnější na hudbě Clarinet Factory zůstává to, co v sobě skrývá, co napoprvé neslyšíme. Pro tvorbu kvartetu vynikajících hráčů totiž neplatí obvyklé jeden poslech a jsme doma, nebo minimálně poblíž. Zorientovat se v bezhraničním hudebním prostoru kam nás už léta jako mámivé jezinky zvou, chvíli trvá, a první, na co byste měli zapomenout, je pomyšlení, že vaší buzolou by se mohl stát klarinet, zdánlivě k tomu předurčený nástroj s přece jenom omezenými zvukovými možnostmi, protože tuhle vlastnost Clarinet Factory negují používáním looperů a studiových efektů.

A už vůbec vám nepomůže vědomí, že Jindřich Pavliš, Luděk Boura, Vojtěch Nýdl a Petr Valášek vyšli z klasiky, neboť zrovna té se od kvartetu moc nedočkáte, a pokud ano, hlavně té soudobé, prolínající se s jazzem, elektronikou, ambientem, minimalismem a přeskoky do tradičních lidových sfér a k formě písniček, důvodu, proč ke všemu Clarineti hodně zpívají nebo pracují s hlasem jako dalším nástrojem.

Clarinet Factory|foto:Lukáš Kadeřábek,Supraphon

Hru na nejlepší album dosavadní obdivuhodné kariéry Clarinet Factory, přesahující s úspěchem do zahraničí, s těžkým srdcem vynechme, i když tomu vše nasvědčuje. Shrňme si proč. Anglicky, česky a španělsky zpívané poetické i environmentálně laděné texty vnášejí do hudby lidský  faktor i jasný názor. Spolupráce s producentem a bubeníkem Milanem Cimfem ze Studia SONO pak důraz na rytmy, místy až dravě nekompromisní, pro Clarinet Factory každopádně  inspirativní, ženoucí je s elektrobeaty do nových krajin, nejednou dokonce rockových.

Mezi unikáty na domácí festivalové scéně patří rozhodně rezidenční projekt Struny nad Oslavou, dlouholetý vrchol festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, který na sebe v zastoupení dramaturga Michala Schmidta bere úlohu kurátora. Zkráceně: do Náměště pozve výjimečné hudebníky, kteří v ústraní zkouší, aby v závěru festivalu vystoupili na společném koncertu, u kterého nikdo dopředu neví, jak dopadne. Zato v paměti zůstane navěky, především díky živému záznamu na albu.

Když o strunách, proč ne o harfách, ke všemu ze tří světadílů? Nápad dramaturga proto loni vyústil v pozvání třech excelentních hráčů: Catrin Finch z Walesu, senegalského mistra na koru a zpěváka Seckou Keity a Kolumbijce Edmara Castañedy.

U trojice pak během vystoupení došlo k situaci, s jakou nepočítali: energie proudící z hlediště na pódium je přiměla k přehodnocení několikadenního zkoušení. Pečlivě připravený koncept se jim splašil jako koně. Zábrany vzaly za své: v tichých meditacích i skladbách na pokraji tranzu. Říct vám, že v této sestavě vystoupili zcela poprvé, zapochybujete. Takhle nehrají profíci „čtoucí své publikum", takhle hrají muzikanti radostně vnímající jeho rozpoložení, ve finále ochotných rozdat se mu do poslední struny.

Clarinet Factory|foto:Lukáš Kadeřábek,Supraphon

Už z prvních tónů alba je zřejmé, že se bez možnosti vzepřít stáváme zajatci hudby z druhu intenzivního zážitku, který se zkrátka přihodil, a s plány dopředu se v něm nepočítalo. Volba číslic namísto názvů je jistě k debatě, jenomže hledejte pro skladby pojmenování, když se k tomu neodhodlali ani sami tvůrci a tíhu úkolu přenesli na dramaturga Michala Schmidta, čímž mu připravili pár bezesných nocí, aby i on to nakonec vzdal a zůstal u čísel, jak jinak.

Přestože by bylo nespravedlivé zapomenout na předchozí projekty, Harfy nad Oslavou se ve své hudební jedinečnosti, v níž se prolíná expresivita s lyričností a mistrovské hráčské umění s člověčinou, pevně usadily na uměleckém vrcholu. A neskonalý dík za to patří také dívce, která si na závěr s trojicí zazpívá moravskou písničku: Jitce Šuranské. Houslistce a od samého začátku vzniku projektu neúnavné inspirátorce všeho dění, která nás loni navždy opustila.