Co kdyby

Soukromé důvody mě v těchto dnech zavedly na bleskovou návštěvu naší metropole. Už když jsem cestoval vlakem do Prahy, všiml jsem si dvojice uniformovaných mužů, kteří zhruba v hodinových intervalech procházeli celou soupravu tam a zase zpět. Vystoupil jsem na pražském Hlavním nádraží. V jeho vestibulu jsem narazil na další policisty. Následoval dvacetiminutový přesun metrem. V metru na Hlavním nádraží jsem už žádnou uniformu neviděl.

Při nástupu do vagonu jsem si ale dost naléhavě uvědomil, že přesně takhle nedávno nastupovali do vozů Londýňané. Mnozí z nich jeli naposledy. Zmocnil se mě divný pocit. Nedal se nazvat přímo strachem, byla to spíš taková neodbytná myšlenka končící pověstným co kdyby. Co kdyby právě v této soupravě vybuchla nálož!? O přerušení osudových úvah se hned na další zastávce postaral vynucený přestup na jinou linku metra. Na Florenci jsem navíc spatřil další hlídku, což mě docela potěšilo. Během další jízdy už jsem raději existenciální rozjímání zavrhl s vysvětlením, že co se má stát, to se stejně stane.

V pořádku jsem ale dorazil na místo určení a věnoval se příjemnějším záležitostem. Za pár hodin mě ale čekala stejná cesta zpátky. A i když jsem se tomu bránil, přišlo na mě znovu zmíněné co kdyby. Bylo umocněné právě přečtenou informací z novin. Tlumočila názor našich bezpečnostních expertů. Říkají, že pokud se někdy teroristé rozhodnou zaútočit v České republice, stane se tak s největší pravděpodobností v Praze. A pokud bude místem výbuchu Praha, postihne to s největší pravděpodobností metro. Fajn, řekl jsem si. Opravdu není nad správnou informaci ve správný čas.

Když jsem konečně vystoupil a opustil stanici metra, hned jsem se cítil uvolněněji. Honem na rychlík a pryč z Prahy, kterou mám jinak velmi rád. I na zpáteční cestě vlak procházeli policisté. Nad zemí to ale přece jen bylo o poznání veselejší než pod ní. Dorazil jsem v pořádku do Ostravy a pokoušel se srovnat si myšlenky. Dospěl jsem k názoru, že by ze mě teroristé měli radost. Nebylo to sice nic drastického, ale přece jen do mě vnesli určitý pocit nejistoty. A o to jim přece jde!