Co vy a září?

Svítilo sluníčko, tak jako v posledních dnech kolikrát. V letních šatech a s holýma nohama, jak říkává babička - myslí tím bez punčoch - jsem se courala centrem Ostravy. V tom jsem si všimla: sluníčko nějak ubralo, nemá šťávu co dřív. Ještě minulý týden peklo o sto šest, teď už si jen tak hřeje.

Je září, došlo mi. Budeme se muset vrátit ke svetrům a pučochám. Září je vůbec plné návratů - život zapadá do starých kolejí. U nás v redakci už není jen polovina mých kolegů, jsme všichni, je po dovolených. Děti jsou zpátky v lavicích. Tu školu jim nezávidím: běsnící učitelky, nesmlouvavý ředitel a nade všemi nimi bdící školník - prodloužená ředitelova ruka, která vyžaduje, aby se všichni ve škole přezouvali. I učitelky.

Bylo to tak odjakživa. Bylo to tak i před třemi lety. Tehdy ovšem návrat k normálnímu školnímu či pracovnímu rytmu přebilo něco silnějšího. Dostala jsem nabídku k sňatku. Vážnou. Hned první zářijový den. Svítilo sluníčko, tak jako v posledních dnech kolikrát. Přijala jsem.

Září, to je návrat k tradici.