Čtyřnohé sbližovadlo

Na začátku roku jsem si pořídil pejska. Takové odrostlejší štěně. Zatoulané. Nikdy předtím jsem psa neměl a svět pejskařů je pro mne tudíž něčím zcela novým. Dosud jsem měl zkušenost pouze s chovem koček a ještě předtím s pakobylkami a strašilkami. S těmito tvory jsem ale nechodil ven.

Už při první vycházce se se mnou dávali do řeči lidé, se kterými jsme se dosud míjeli bez povšimnutí, bez pozdravu. Teď je to jiné. Za tři týdny, co psa mám, už znám většinu sousedů z nejbližšího okolí. Přesto, že se většina hovoru točí kolem psů, se občas dovím i něco o těch lidech. Tuhle mi třeba jedna paní povídala o svém starožitném nábytku. Pravda, řeč na to přišla v souvislosti s kočkami, ale nebýt na procházce s pejsky, nedovím se nic.

Páníčkové a paničky čtyřnohých tvorů jsou pro mne svým způsobem zvláštní komunita. Ví o sobě, o psech, kteří v okolí žijí. Mají svá místa, kam chodí a kde se setkávají.

Ale občas se se mnou dá do řeči i člověk bez psa. Chce si jen toho mého pohladit. A pak už se zase povídá. Je to příjemné. V běžném všednodenním shonu jsem měl dosud pocit, že jsou si lidé lhostejní, schovaní v anonymitě města. Ale se psem ten pocit nemám. A taky jsem zjistil, že se na pejska dají dobře "lovit" slečny. Ale to už je téma na úplně jinou poznámku.