Cukající soudci

S justicí je to jako se šarmantní postarší dámou, kterou chcete naučit používat počítač. Svou inteligencí moc dobře chápe, že pokrok je hybatelem života, že se jí tak zpříjemní komunikace. Na druhou stranu ale ví, že začátky budou krušné a že se vystavuje pro ní nepřijatelnému riziku - že se prostě a jednoduše zesměšní a to nechce zanic na světe dopustit. Zároveň ale touží se naučit něčemu novému a je v bludném kruhu. Záleží jen na taktu učitele, jak ji přiměje k počítači cestu najít.

Se soudci je to podobné. Před nedávnem jim zavedli do jednacích síní nahrávací zařízení. Vše, co se v soudní místnosti řekne, se rovnou nahrává a soudce nemusí otrocky vše diktovat do protokolu. Řekla jsem si - budou jásat nadšením. Nejásali. Na všem viděli chyby. Proč - uvažovala jsem. Teď už to vím. Byla to přirozená obrana. Měli holt strach, že při manipulaci s tou technickou novinkou dostane jejich důstojnost v taláru nejeden šrám. Postupně si ale na mikrofony zvykli.

Teď se na ně hrne další novinka. Mají mít asistenty, kteří za ně budou vyřizovat papírování. Na to si už ostatně stěžují roky. Když už příslušný zákon podepsal prezident, najednou se ozývají hlasy soudců - bude mít na asistenty vůbec ministerstvo peníze? Stále stejný scénář. Když se tolik očekávané zlepšení jejich práce blíží, najednou ucuknou. Jako mladá dívka těšící se na rande nekonečné týdny nakonec na smluvené místo nedorazí, zmítaná pochybnostmi o sobě samé.

Nezbývá než ministerstvu přát, aby mělo dost trpělivosti a jednalo se soudci citlivě. A zvlášť s muži v taláru. U nich je vše ještě umocněno přirozenou mužskou ješitností. Tak mnoho zdaru, ministerští úředníci!