Dálniční předehra

Pozdě, ale přece. Asi tak bych popsal své pocity, které se týkají zítřejší slavnosti a pozítřejšího oficiálního otevření zmíněného dálničního miniúseku. Tvrdím, že dálnice tu už měla být nejméně pět let a úplně celá. Stát prostě při určování dopravních priorit v naší nevelké zemi selhal. Skoro by se chtělo říct, že všechny ostatní stavby dálnic i rychlostních komunikací v jiných oblastech byly svého času důležitější než dálniční napojení tohoto kraje. Nechci snižovat význam ostatních částí našeho státu, ale jsem přesvědčen, že důležitost tohoto regionu byla v první polovině minulého desetiletí tehdejšími vládami hrubě podceněna.

Potenciál kraje se ale v posledních letech bohudík začíná slibně rozvíjet. I bez dálnice. A s ní se další růstové perspektivy ještě zvýrazní, říkají ekonomové i sociologové. Není důvod tomu nevěřit. Chybí ale maličkost - dostavět celou dálnici. Jistě, těší mě, že po dlouhých letech čekání tady máme první osmnáctikilometrový úsek. Ale že bych zrovna skákal radostí? To nehrozí. Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že i tato dálnice se staví takovou klasickou českou cestou - čili hezky pomalu, za velkých porodních bolestí a se spoustou průvodních problémů, například při výkupech potřebných pozemků. Ale přece jen se staví. Pro nás typické a pro státy na západ od naší hranice možná směšné. Tam by možná za stejnou dobu postavili takové dálnice tři.

Ale jak se říká, lepší něco než nic. Jako občan tohoto regionu pocítím opravdovou radost teprve tehdy, až bude hotová celá dálnice D 47. A to může při katastrofickém scénáři trvat ještě dobrých pět let. Jen se trochu bojím, abychom my motoristé měli po takovém únavném čekání ještě vůbec sílu se radovat.