Dát či nedat?

Dát či nedat? To je otázka, kterou si kladu pokaždé, když na ulici míjím nějakého žebráka trpně prosícího o finanční pomoc. Záleží na náladě a na stavu mé peněženky. Pokud je tam zrovna průvan, situace je vyřešena. Stačí se obrnit a pohled či své kroky včas stočit jinam.

Horší situace však nastane, když se dotyčný, který prosí o pomoc, obrátí přímo na vás. Tu, že jim někdo ukradl peněženku a oni se teď nemají kam dostat, onde, že už nic nejedli tři dny, nebo si rovnou řeknou o pár korun. Jak reagovat? Jsem vždycky v rozpacích.

Do problému se může dostat každý z nás, to chápu. Ale nemůžu přece všechny své peníze rozdat jiným lidem. Ale nedat zase nic, když si podle všeho s vlastním bytem, autem a možností vyjet si na dovolenou k moři, žiji vlastně bohatým životem, to by bylo sobectví. A tak, pokud můžu, nějaké drobné vždycky najdu. Pokaždé si říkám, alespoň raději přispěju na něco konkrétního, z čeho budou mít lidé v nouzi užitek.

A tak jsem neváhala ani chviličku, když mě před lety oslovila jedna paní, jestli bych jí nekoupila nějaké jídlo. Zašli jsme do potravin a ona si vybírala. Nejprve pečivo a nějakou pomazánku, pak své požadavky začala stupňovat. U chlazeného kuřete jsem řekla DOST! Nákup jsem jí zaplatila, ale dobrý pocit z pomoci se nedostavil.

Vše mělo ještě dohru. Včera přišel můj muž celý rozhořčený, že ho oslovila jistá paní, zda by jí nekoupil nějaké potraviny. Ani on jí neodmítnul. Situace se opakovala. Tentokrát míra přetekla u loveckého salámu. Nakonec si dotyčná paní řekla ještě o to, aby jí zaplatil ubytování v azylovém domě. To už bylo moc i na něj. A dobrý pocit z pomoci? Opět žádný, spíše jen rozhořčení a smutek.

Jak však situaci těchto lidí řešit? Co bychom my udělali na jejich místě? Nevím. A tak si otázku: Dát či nedat? - budu dál pokládat při každém setkání s člověkem, který žádá o pomoc.