De La Crau & Crimi: Jak probudit slunce

Začněme zpěvákem Julienem Lesuissem, lídrem skupiny Crimi. Vyrůstal v Lyonu, ale hudebně je doma jak v sicilském Palermu, tak v alžírském Oranu. Jinými slovy, díky sicilským kořenům má v hlase syrovou něžnost, když  ale poprvé slyšel alžírského zpěváka Khaleda a zamiloval se do stylu rai, do Julienových emocí vstoupila rytmická nespoutanost. S Crimi od roku 2018 operuje ve Středomoří, léta předtím jsme ho ovšem znali jako důležitého člena slavné lyonské kapely Mazalda s pověstí, že když přežijete její koncert, přežijete už úplně všechno. Julianovým největším potěšením je ovšem zpěv a toho si u instrumentální Mazaldy moc neužil, takže nakonec odešel. K myšlence založit skupinu Crimi ho přivedl obdiv ke dvěma už nežijícím legendám: zpěvačce Rose Balistreri, symbolu sicilské písně trhající srdce na cucky, a berberské stařeně Cheikhce Rimitti, Matce alžírského stylu rai. Životabudičství se u nich prolínalo s melancholií a steskem, což Julienovi, bytostnému vášnivci, vždycky imponovalo. Jeho poezií je navíc magický realismus, prostor mezi sněním a tvrdým dopadem života, plný metafor a chlapáctví. Nové album nazval Scuru Cauru – Obskurně horké – a ve skladbě Stiddi vzpomíná na známé, se kterými trávil noci v Palermu a Oranu. Postávali prý na ulici, kouřili cigarety a hvězdám nad hlavou říkali: „Jen se smějte, ale co budete dělat, až noc skončí? To my jsme skutečné hvězdy, protože tady se svými cigarety budeme stát pořád.“

Neptejte se, co kvartet Crimi hraje za hudbu, když má Julian tolik lásek. Ale určitě rock, jazz, mocně rytmický rai a když se za zvuku kosmický kláves vydají za těmi hvězdami a Julian má co dělat, aby emočně nevybuchl. Šťastný ve své noční tmě a cigaretou mezi prsty proto kamarády varuje: „Donuťte mě spát, jinak jděte a probuďte slunce.“

Trio De La Crau je vášeň, zuřivost a nepřikrášlená pravda zakotvená v Provence. Post-folk-punkový výkřik vzpoury proletáře Sama Karpieniho, podle svých slov levičáka s nádechem ekologické zelené, pro něhož třídní vědomí představuje způsob jak vnímat a číst svět. Podobně to s ním na albu Temperi mají kontrabasista Manu Reymond s bubeníkem a hráčem na tamburínu Thomasem Lippensem.

Zpěvák, skladatel a hráč na elektrifikovanou mandolu Sam Karpienia patří k veteránům hudební scény Marseille a okcitánského kulturního vzedmutí. Známe ho ze zásadních skupin Dupain, Kanjar Oc, Forabandit nebo Gancha Empega. Nekompromisní marseillský patriot by mohl být od vteřiny nástupcem kteréhokoliv středověkého trubadúra z historické Okcitánie, samo sebou zpívajícího v provensálské okcitánštině. Jazyku vzdoru, hrdosti a sebeurčení, s jakým obyvatelé Provence pohlížejí na pařížské centrum. Vroucně surovým, chraplavě jako nůž řezajícím a palčivě naléhavým hlasem zpívá Sam písně zachovávajících si provensálskou a středomořskou identitu, v nichž divokou touhu střídá milostná tématika. Sam zůstává především lokálním hrdinou, mužem pevných zásad. Než by slevil ze svých politických a uměleckých záměrů, raději před lety zanechal hudby a odešel živit rodinu těžkou prací na rybářských lodích.

Trio De La Crau je jeho velký návrat a album Temperi mistrovské dílo osobnosti rozčílené z pokusů zmocnit se provensálské kultury a rozmělnit ji ve folklorní komerci. Pojmenovali se po La Crau, jedné z posledních francouzských stepí, kde sice podle Sama není na co koukat, o to víc se prý ale člověk soustředí sám na sebe a na své myšlenky a moderní okcitánskou poezii. Slovům sice nerozumíme, když ale De La Crau přejdou do zběsilého transu a intenzita Samova hlasu vystoupá do výše, rozumět ani nepotřebujeme.