Dechovkoví ješitové

Dva dny jsem strávil posloucháním velkých dechových orchestrů z České republiky a z Polska na 14. ročníku mezinárodní soutěže v Ostravě o tomto víkendu. Hudba to byla skvělá. Co orchestr to jiná muzika a jiné pojetí. Někdo hrál přesně podle dirigentovy taktovky, jiný do toho dával srdce, a když do toho hraní dali přesnost, ladění a srdce všichni muzikanti takového orchestru, tak bylo jasné, že nemají konkurenci a musí zákonitě vyhrát. To se také přihodilo karvinskému Májováku, jednomu z mála hornických velkých dechových orchestrů u nás. Prostě vytřeli všem zrak. Kdo ví, co ukáží na stejném podiu za dva roky, kdy budou muset obhájit absolutní prvenství, a kdo ví, co bude za dva roky, když už dnes se na provoz takových dechových těles shánějí peníze jenom těžce. Sponzorů totiž ubývá. Ale uvidíme. Co mne ale na velkých dechových orchestrech překvapilo, bylo fandovství, a také ješitnost vůči svému okolí. Lidé v takovém orchestru tvoří partu a jsou hrdi na to,že patří právě k tomuto tělesu. Když pak potkávají kolegy z jiných orchestrů, tak se s nimi mile baví a vřele přivítají, ale v duchu si říkají: "Jen počkej až my zahrajeme na tom podiu, to se pak strachy ta vaše dechovka rozladí, tubistům upadnou tuby, bubeníkům paličky a pozounistům se zauzlují snižce." To je taková ta konkurenční ješitnost, a řekněme hrdost na příslušnost k tomu svému orchestru, který je zaručeně tím nejlepším. Horší je to, když si třeba v některém orchestru, který na soutěžním podiu právě ukazuje co umí, tak když si i mezi těmito muzikanty všimnete takových malých zlomyslností. Například v povinné skladbě Jindřicha Pravečka "Rodný kraj" má v jednom místě sólíčko trumpeta a hned za ním flétna. A když jsem si v jednom takovém orchestru, nebudu ho jmenovat, to se nehodí, všimnul, že flétnistce se to sólíčko úplně nepovedlo a udělala takzvaného kanára, tedy kiks, tak ostatní flétnistky z toho konkrétního orchestru na podiu se na sebe podívaly a zlomyslně pousmály nad neštěstím své kolegyně, kterou si nejspíš vybral kapelník za tu nejlepší, která to sólo prostě hrát bude a o níž ty ostatní flétnistky stoprocentně věděly, že je ta horší flétnistka, která si o sobě jenom myslí, jak není skvělá. Ješitnost je tedy mezi muzikanty nepostradatelná vlastnost. A protože mezi našimi posluchači nepředpokládám takový velký počet ješitů, jste totiž určitě samí hodní lidé, dovolte mi tuto poznámku zakončit slovy, že i já jsem měl radost, když cizí orchestr zahrál kanára čili kiks, a ty naše orchestry jako Májovák, Příbor, Kopřivnice nebo Jistebník zahráli o něco lépe. A pěkný den přeje dechovkový ješita Artur Kubica.