Den blbec

Každý ho zná. Většinou ho člověk pozná od brzkého rána už při prvním otevření oka. Pocit, že něco není v pořádku, ve mě včera hlodal už od probuzení. Ale proč? Náhle jsem si vše uvědomila. Budík nezvonil! Vyskočila jsem z postele a nastal kolotoč, který řada lidí asi zná. Vše jako naschvál padá z ruky a nic nejde tak, jak by mělo. Uvědomila jsem si, že kvůli tomu, že jsem zaspala, nestihnu autobus a musím běžet na tramvaj. Ve dveřích tedy ještě přehodnocuji vysoké podpatky a nasazuji sportovní boty. V tom spěchu jsem, jak večer zjistím, zapomněla vypnout topení i světlo v kuchyni. Celá uřícená jsem se zhroutila do sedadla v tramvaji. V takových případech si asi řada lidí začíná uvědomovat, co všechno chybí. V mém případě to byla svačina a oběd, který jsem si poctivě předchozí večer připravovala. Po prvním návalu vzteku smíšeném se zklamáním jsem se uklidnila a říkala si, že mám aspoň dobrou večeři a že pro něco k snědku se stavím v obchodě. Potom, co jsem si udělala krátký ale nemalý nákup, kdy jsem cestou brala, co mi zavonělo pod nos, jsem dorazila k pokladně. A v tu chvíli další rána – peněženka! Samozřejmě zůstala doma na stole. Takové ráno dokáže akorát to, že po celý den pak dokáže rozhodit každá maličkost. Rozlitá káva nebo zaseknutý počítač už tomu jen nasazovaly korunu. Když jsem pak večer přišla domů, celkem jsem se divila, že jsem se toho vůbec dožila. Ale mohla jsem si pogratulovat. Přežila jsem den blbec.