Den dětí
První červen je v kalendáři už více než padesát let Mezinárodním dnem dětí. Na tom, že bychom ho měli slavit, se shodlo několik mezinárodních organizací a ještě i na začátku třetího tisíciletí musíme mluvit o dětských právech.
Když chcete s dětmi mluvit o jejich právech, zkuste to jejich jazykem. Jednoduše, ale srozumitelně. Máš právo žít se svou rodinou, mít svůj domov a kamarády. Tak nějak podvědomě zapomínáme na jistoty, které ani zdaleka danými jistotami nejsou - právo na život, na vzdělání, na jídlo a na to, aby ti nikdo neubližoval a nikdo tě netýral.
Mezinárodní Úmluvu o právech dítěte jsme přijali už v roce 1990, a přesto řadě dětí stále jejich práva upíráme. Asi dvacet tisíc jich žije v ústavech. Ne ve své rodině, ani v rodině náhradní, která by jim mohla nabídnout rozhodně víc, než střídající se tety na oddělení. Nevymýtili jsme ani psychické a fyzické týrání dětí, na nichž si jejich opatrovníci léčí své mindráky. Na sobě rovného si netroufnou a zlost si pak vybíjejí na slabších, na těch, kteří jim věří. Zavíráme oči před modřinami kluka ze sousedství a věčného křiku po nocích, ve kterém se nedá spát. Věříme lžím, o pádu s kola, protože to je jednodušší.
K dnešnímu svátku ale česká drobotina dostane jeden velký dárek - novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Věřím, že před papírem by většina dala přednost lízátku, ale bližší pohled napoví, že tohle je dárek k nezaplacení. Například v tom, že role původní rodiny se posílí. Sociální pracovníci s ní budou dále pracovat, hledat cesty, jak dospělým, kteří si často nevědí rady sami se sebou, pomoct postarat se o potomky. Ne zvýšením dávek, ale příkladem. Asi namítnete, že žádný zákon není všespasitelný, ale je to krok kupředu. K tomu, aby se děti měly lépe a jejich práva se stala jistotou.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.