Děti patří domů

Novoroční zprávy přinášejí informaci o počtu narozených dětí. V textech se to jen hemží Kubíky, Tadeáši a Terezami. Vloni to byla Eva. První dítě narozené v Moravskoslezském kraji. Když přišla na svět, všichni jí přáli štěstí. Většina z nás ani netušila, kolik ho drobné miminko bude potřebovat. Z porodnice putovala přímo do kojeneckého ústavu. Rozhodli o tom na úřadu, kde řekli, že matka není schopná o Evičku se postarat. Stejně už předtím rozhodli o jejích dalších dětech. Přitom stačilo tak málo. Terénní pracovníci za matkou několikrát zašli, pomohli jí nakoupit věci pro miminko, připravit pro ně zázemí, poradili jí, jak o novorozeně pečovat. Čtyři měsíce dojížděla za dcerou do kojeneckého ústavu, pak ji dostala zpátky. Evičce je už rok a tři čtvrtě a je to zdravé hezké dítě, které netrpí hladem ani nedostatkem rodičovské lásky.

V podobné situaci se dnes a denně ocitají desítky rodin. Ale nemá jim kdo pomoct. Jedna sociální pracovnice v krajském městě má na starosti čtyři sta až sedm set rodin. A ať počítám, jak počítám, je mi jasné, že čas na důkladnou práci a poznání zázemní zkrátka nemají. Lidé z neziskovek si ho najdou, ti ale zase o všech rodinách, které mají problémy, nevědí. A opět - stačilo by tak málo. Naučit se důvěřovat, nedávat veškerou moc nad člověkem státu. 27 rodinám, které si vzaly na starosti terénní pracovnice nového projektu Hnízdo, už někdo pomocnou ruku nabídl. A příběh Evy Sivákové je důkazem, že když dítěti popřejete štěstí, někdy mu to vyjde.