Divadelní Ostravar

Před 12 lety se v Ostravě poprvé konal Ostravar. Pivařům pochopitelně zni tato věta divně, protože ostravar se pije, nikoliv koná. Jenomže řeč je v tomto případě o divadle. Festival ostravských činoherních divadel se původně jmenoval Ostrava-var, a otcové zakladatelé měli na mysli var či kvas divadelní. U jeho zrodu názvu festivalu stál dramaturg Národního divadla moravskoslezského Pivovar. Skutečně si nedělám legrací, jmenuje se Marek Pivovar a má své jméno rád. Vinou různých okolností, ale zejména z důvodu čistě praktického, zdrcl se nakonec název Ostrava - var do jednoho, i když už, pravda, obsazeného slova - Ostravar. A u toho už Pivovar se svými kolegy a přáteli z divadla zůstali, těžko říct, zda se jim teď lépe shánějí sponzoři, zrovna na tuto akci asi ne. Na Ostravar se totiž do Ostravy nesjíždějí znalci piva, ale znalci divadla - studenti, publicisté, teatrologové, kritici. Usedají v hledištích, kde se dívají, a pak v klubech, kde poučeně hovoří o tom, co viděli. Často se stává, že viděli každý něco jiného. A tak zatímco kritik z Prahy se téměř cítil uražen neuvěřitelnou slátaninu, teatrolog z Olomouce má zato, že šlo o umění. Anebo naopak. Divadlo je zkrátka živé a proměnlivé a kritici jsou jenom lidé. Naštěstí to o sobě většinou vědí. Skutečností zůstává, že divadlo se dá dělat bez kritiku, hůře už to ale jde bez diváků. Stahuje-li tedy Národní divadlo moravskoslezské jednu z nejvýše ceněných inscenací, je to především proto, že se takzvaně neprodává. Mluvím o Matce, hře Jana Antonína Pitínského v režii Radovana Lipuse. A víte, proč se na Matku nechodí? Pravděpodobně proto, že nás černá totalitní fraška o dělňácké rodině ovládané prapodivnou matkou v podání úžasné Veroniky Forejtové vyděsila. To jsme přece nebyli, nejsme a nebudeme. No - doufejme. Každopádně festivaloví hosté z Prahy, Brna, Olomouce a Bratislavy Matce tleskali téměř ve stoje.