Divný rekord

Občas chodím na hokej, při výjimečných příležitostech na tenis a poprvé jsem si vyzkoušel atletický mítink. Vidět výkvět světové atletiky za 80 korun, to se hned tak nepodaří. O Zlaté tretře Ostrava se navíc říká, že má skvělou atmosféru. A taky že měla. Jen si nejsem jistý, zda to organizátoři tentokrát trochu nepřehnali, když na ochozy vpustili 22.000 lidí. Navíc když moderátor večera onen rekord vítězoslavně zahlásil s tím, že museli brány uzavřít, na chvíli jsem zapřemýšlel, zda před branami stadionu náhodou nezůstalo pár stovek nešťastníků se vstupenkou v ruce. Možná ne a šlo jen o takové to zdůraznění toho, že padl divácký rekord. Nepátral jsem po tom. I tak se mi ale zrovna dvakrát nelíbilo, kolik nás tam bylo. Sardinkám v plechovce bývá určitě volněji. Lidé si tak trochu šlapali po zádech, když se náhodou chtěli dostat z ochozů ven či naopak. Netuším, kolik lidí nevidělo téměř nic.

Další věcí byly velkoplošné obrazovky. Na jedné jména, soupisky, pořadí závodníků, na druhé obraz dění na ploše. Kdyby to nebylo proti slunci, možná bych i sem tam něco viděl. Ale budiž, televizi mohu sledovat doma. Drobný nedostatek, nad kterým v podstatě mávám rukou.

Nechci tady shazovat skvělou práci organizátorů mítinku, ale příště, pokud by to šlo, bych už o divácký rekord neusiloval. Alespoň ne na tomto stadionu.