Dobročinnost

Peněz není nikdy dost. Pořád někde chybějí. V poslední době mám ale pocit, že různých lidí shánějících prostředky pro nejrůznější organizace potkávám nějak častěji. Zpravidla chtějí přispět na postižené děti. Někdy peníze dám, jindy ne. Třeba proto, že je momentálně sám nemám. Ale také proto, že jim je dát nechci. A ne proto, že bych neměl sociální cítění. Odmítavý bývám v případech, kdy vidím, že peníze shání brigádník, který za svou činnost bere hodinový plat. Kolik z vybraných peněz se pak dostane k oněm postiženým dětem a kolik padne na onoho brigádníka? Lepší je pro mne dobrovolník. Ovšem ani tomu kolikrát nedám ani korunu. To když na mou otázku, co s mým příspěvkem bude, nedokáže uspokojivě odpovědět. Ono obligátní "na postižené děti" je tak všeobjímající a neurčité, že se za tím může schovat opravdu cokoliv. I to, co má s dětmi pramálo společného. Nepochodí u mě ani tací, kteří mi řeknou, že jde o sbírku pro dětský domov kdesi v Čechách. Já jsem odtud a chci přispět na místní projekty. A ještě jedna věc se mi nelíbí. Občas jsou lidé, co peníze shánějí, tak urputní, že se před nimi neschováte. Hrát mi na city v hospodě u piva - i to už se mi stalo. Jistě tušíte, že jsem nedal ani korunu. Osobně si pečlivě vybírám, na co přispěji. A i když má předchozí slova vyzněla, že se všem sbírkám pokud možno vyhýbám, věřte, že opak je pravdou. Přispívám rád, ale i ono vybírání peněz chce svou kulturu. To pak ochotně sáhnu do kapsy i hlouběji, než se po mne žádá.