Dobrý projekt

Za těch více než deset let, co dělám novinařinu, jsem na černou listinu zapsala slovo projekt. Skutečně ho nemám ráda. Hlavně v momentě, když projektují úředníci a svým nezaměnitelným jazykem o tom informují. Udělat z takového sdělení srozumitelnou zprávu je nadlidský výkon. Projektem se často něco sleduje či mapuje, ale o co ve skutečnosti jde, se dozvíte jen stěží.

Stejné pocity mě ovládly před časem, když jsem v e-mailu objevila pozvánku na akce, které souvisí s projektem Pod jedním sluncem aneb 15 let od doby, kdy jsme v naší zemi přijali prvního uprchlíka. A další projekt, hlásila jsem naštvaně v redakci. Teď poctivě přiznávám, že jsem se mýlila. Série akcí - koncerty, olympiáda multikulturní večer byly konkrétní, jasné a srozumitelné.

Poslední tečkou byl nedávný výlet uprchlíků z havířovského tábora do hor. Něco zdánlivě obyčejného znamenalo pro lidi, kteří s uzlíkem svých nejnutnějších věcí prchli ze své vlasti, obrovský zážitek. Jsou celé měsíce zavření v integračním táboře a myslí na jedinou věc. Dostaneme azyl? Z jejich pochmurných nálad je šéfové tábora alespoň na jeden den dostali, prošli s nimi Beskydy, nasbírali houby a ostružiny. To, že to pro běžence smysl má, jsem viděla v rozjásaných očích malých čečenských dětí a jiskru radosti jsem zahlédla i v utrápených tvářích jejich rodičů. Mimochodem výlet do hor byl pro jednoho azylanta takovým magnetem, že se na hřebeny vydal i přesto, že chodí za pomocí francouzské hole.

Takže zřejmě musím poopravit svůj odsuzující postoj k projektům. Projekt může být dobrý. Hlavně nesmí vzniknout projekt pro projekt.